Jeden ze světových unikátů – Velká čínská zeď se začala stavět před 2000. lety. Její nejvýchodnější část začíná u města Shanhaiguan na pobřeží Žlutého moře a na západě sahá až k poušti Taklamakan, k městu Anxi. Jejím cílem bylo zabránit nájezdnickým kmenům ze severu pronikat do čínského vnitrození a odhadem se při její stavbě přesunulo až 180 milionů kubíků zeminy. Na její stavbě pracovaly desetitisíce lidí, často zajatců a politických vězňů a podle legendy, těla těch, kteří tvrdé podmínky nepřežili, jsou dodnes zazděna v základech stavby.

Po dvou hodinách šplhání, padání, střídání prašné cesty a vápencových skal, nakonec dorážíme na vrchol. Počasí nám přeje, a tak je dobře vidět bílá, místy šedá linka Zdi, která na obzoru mizí za nejvyšší kopce, aby se znovu vynořila za dalším vrcholem. Strážní věže mají na každou světovou stranu jednu až dvě střílny a odhadem se do každé vejde třicet, možná čtyřicet lidí. Sedět tu nahoře sám a jen poslouchat vítr člověku znovu připomene onu známou pravdu o marnosti lidského snažení, pachtění se za něčím, co stejně nedoženeme a pomíjivosti lidského bytí. Při pohledu na majestátnost Zdi, hlavně ta pomíjivost platí dvojnásobně.

V minulosti stavěla své vlastní obranné zdi i jednotlivá království, takže při pohledu na mapu dnes Zeď v některých místech působí jakoby zdvojeně nebo se točí dokola. Byla to však i dokonalá informační dálnice. Pomocí světelných a kouřových signálů se po ní dostávaly zprávy do hlavního města a císař tak rychle věděl, nehrozí – li jeho říši nebezpečí třeba z oblasti Hedvábní stezky na západě země.I sám velký Čingischán řekl, že „ Zeď je tak pevná, jak pevní jsou její obránci.„ Věděl co říká, protože stráže byli někdy úplatné, a tak se čas od času do vnitrozemí dostávaly skupiny nájezdníků

Svou renesanci zažila Zeď už dvakrát. Poprvé v době mezi 15. a 17. stoletím, kdy se vládnoucí dynastie rozhodla přestavět stávající systém valů a věží. Ten projekt trval více než 100 let a přemístilo se tentokrát kolem 60 milionů kubíků zeminy. A podruhé se Zeď připomněla v 80.letech minulého století s rozvojem cestovního ruchu v Číně. Některé její části jsou dnes turisty zcela obleženy a minulý týden například oblast na sever od Pekingu překonala návštěvnický rekord 40 000 turistů za den.

Tady nahoře v kopcích nad Kupejkhou je to ale jiné. Turisté se sem nevyškrábou, autobusy nevyjedou. Hluboko pod námi stojí vlak, který odtud vypada jaké dětská hračka. Za tři hodiny odjíždí, a protože to je dnes poslední vlak do Pekingu, vydáváme se pomalu na zpáteční cestu.