Vládce země, kníže Ťing, se rozhodl, že půjde prosit božstvo hor o déšť.

„ Nikam nechoďte, pane, „ zarazil ho kancléř Jen – c a pokračoval :

„ Nemělo by to žádný smysl. Vždyť kostru tohoto božstva tvoří kameny v horách, svaly půda a chlupy a vlasy rostliny a stromy. Když dlouho neprší, jeho vlasy vyschnou, svaly se scvrknou. Kdyby božstvo dokázalo přivolat déšť, už dávno by pršelo Vy sám v tom nic nezmůžete, zbytečně byste plýtval silami a byla by to jen marná námaha."

„ Když nepomůže božstvo hor, půjdu požádat bohyni řeky. Co říkáš ? „ zeptal se kníže kancléře.

„ Ani to by nepomohlo, „ odvětil Jen –c." Voda je panstvím bohyně řeky, vodní živočichové jejími poddanými. Když dlouho neprší, voda v řece vyschne a země trpí. Její poddaní, ryby a ostaní živočichové postupně hynou. Kdyby bohyně řeky mohla přivolat déšť, určitě by to udělala. Jaký by tedy mělo smysl ji o to všechno prosit ? „

Zapomnětlivec.

Kníže Aj, ze státu Lu, se zeptal Konfucia :

„ Vypráví se, že největší zapomnětlivec byl člověk, který při stěhování domu zapomněl na svou manželku a nechal jí v domě. Je to pravda, mistře ? „

„ To ještě není to nejhorší, co se může stát, „ odpověděl Konfucius. „ Jsou lidé, kteří zapomenou sami na sebe! Skutečně, je to možné.„

Kníže se pochybovačně zeptal :

„ Můžete mi, prosím, říct nějaký příklad ?"

„ Tak třeba Ťie, poslední vládce dynastie Sia, „ odvětil Konfucius, „ nedělal nic jiného, než od rána do večera hodoval, bavil se zpěvem a tancem a zanedbával záležitosti státu. Dvořané, kteří mu pochlebovali a znali jeho slabosti, ho podoprovali ve špatnostech.

Čestní muži byli naopak odsunuti do pozadí, dostávaly u dvora stále méně a méně příležitostí a neměli příležitost s panovníkem mluvit, ani na něho působit. Nemohli ho tedy ani varovat. Výsledek byl ten, že země nakonec dospěla k záhubě a ani sám vládce se nezachránil. Neznamená to tedy, že zapomněl sám na sebe ? „