Liang Siao-šeng, patří ke střední generaci významných pekinských spisovatelů a publikuje nepřetržitě od 80. let minulého století. Je autorem mnoha románů, povídek, divadelních her a televizních scénářů. Píše také poezii.

Co si tedy myslí Liang Siao-šeng o moderní čínské literatuře?

"Většina západní literatury 18. a 19. století, to byla humanistická literatura. Spisovatelé hledali náměty v realném životě a jejich díla byla odrazem aktuálního stavu společnosti. Posláním literatury bylo vyprovokovat kritiku tehdejších poměru a jejich změnu. Humanistická literatura Západu měla obrovský vliv na společenství svých zemí. Později, více méně ve 20. století se literatura změnila a začala se zaměřovat spíše na individuální svět človeka. Obracela svou pozornost k takovým osobním problémům jednotlivce jako je láska, štěstí a lidské potřeby, dokonce zabrousila i do psychologie."

"Čína je jiná. Literární produkce po roce 1949 a také po roce 1976 je politická literatura – velice podobná západní literatuře před 200 léty. Lidé na Západě by si mohli myslet, že 'čínští spisovatelé se zabývají jenom společenskými problémy, proč tak zaostávají, vždyď my jsme tím prošli před 200 léty?' Ale čínští spisovatele, mojí generace právě to dělají. To je ta éra ve které jsme žili. My nerozumíme Vaší západní literatuře – sedět u kafe a mluvit o tom jak se nudíte – my nejsme takoví."

Liang Siao-šeng pokračuje: "Jedna miliarda třista milionů Číňanů je rozdělená na dvě části. Někteří z nich bohatnou a začínají se vzhlížet v západním spůsobu života – a s tím většina společnosti nic nenadělá. Chtějí číst lehkou a zábavnou literaturu západního stylu. Takže nová skupina spisovatelů píše právě pro ně."

"Ovšem většina čínských spisovatelů stále píše 'humanistickou literaturu.' To platí také o mně, protože převážně píšu ve starém stylu. Ale problém je v tom, že většina Číňanů stále patří ke staré společnosti a ne každý z nich čte romány. Upřimně řečeno, literatura o bolestech a problemech společnosti není určena pro ty, kteří trpí. Je psaná pro ty z první skupiny, aby věděli, co se děje dole a mohli pro to něco udělat. Jenomže oni mají peníze, takže mohou číst, co se jim líbí."

Na otázku jestli se spisovatelé mohou přenést ze 'staré' do 'nové' společnosti nebo Čína musí počkat na novou generaci spisovatelů?, Liang Siao-šeng říká.

"Samožřejmě, že spisovatel nemůže zůstat v jedné 'vychozené koleji' a nikdy z ní nevybočit. Napsal jsem dva absurdní romány a teď pracují na díle, které se jmenuje Bar u zlomeného srdce. Je to román o Číňanech středního věku. Tato věková kategorie se obvykle vyptává mladé generace, 'co vlastně chcete a kam kráčite?'Ale generace středního věku, zejména zbohatlíci si takovou otázku položí jenom zřídka. A to je něco trochu jiného. Ale nemyslím si, že se někdy změním úplně. Nikdy nebudu psát o přáních a snech mladé generace. Nemůžu se do jejich pocitů vžít a ani to nepotřebuji. Myslím, že musíme počkat na novou generaci."

"Ale na druhé straně, v Číně mimořádně populární fenomén velmi mladých spisovatelů – studentů středních a vysokých škol – to není skutečná literatura. Musíme rozlišovat mezi fenoménem vydavatelským a literárním. V případě mladičkých autorů jde o vydavatelské hity, o promyšlene marketingové tahy vydavatelů. To není literatura. To, co Čína potřebuje víc než cokoliv jiného je představivost. Nevím proč, ale Číňanům, včetně spisovatelů, chybí představivost. A v tom si musíme udělat jasno."