Namsandži od svého dětství žije na pobřeží řeky Tchumen, která se rozprostírá v provincii Džilin v severovýchodní Číně. V r. 1979 vystudovala školu profesionálního zaměření. 20tiletá absolventka se stala dělnicí v největší místní papírně.

Tato papírna je jednou z nejstarších papírenských závodů založených po vyhlášení lidové republiky. Po mnohé lety vynikala nejmodernější technikou a zařízením. Dodávala tiskový papír několika velkým nakladatelstvím novin a časopisů. Také vyškolila pro jiné papírny celou řadu kvalifikovaných pracovníků. Z daní této papírny pocházela skoro polovina finančních příjmů města Tchumen. Namsandži byla v tak dobrém podniku velmi pracovitá. Vše se jí dobře vedlo, jak se podnik uspokojivě vyvíjel.

„v počátečním období jsem dělnice v dílně. Věnovala jsem celou duši práci a všem jiným stránkám. Poté jsem byla tajemnice svazu komunistické mládeže, předsedkyně odborového svazu a generální ředitelka podniku. Teď působím jako předsedkyně správní rady."

Příznivý rozvoj papírny ale netrval dlouho. V polovině devadesátých let minulého století musela papírna čelit nevídaným obtížím, stejně jako většina jiných státních podniků. Z důvodů, že papírna měla příliš velké břemeno a na domácí trh se pronikaly zahraniční podniky. Právě tehdy byla paní Namsandži pověřena řízením podniku. Jak vzpomíná na tehdejší pocit, říká, že jakoby málo oblečený člověk musel čelit mrázné zimě.

„naše papírenské kolegy zkrachovaly a nebo zastavily výrobu na polovinu. Zaměstnanci museli čelit životním nesnazím. Mám k své papírně hlubokou lásku, neboť tu pracoval i otec, jeden ze zaloužilých veteránů. Myslím, že bych měla něco udělat ku prospěchu podniku."

Paní Namsandži pak spolu s zaměstnanci zobecnila obtíže a ponaučení papírny. Začala uvádět v život strategické rozhodnutí čínské vlády reformovat státní podniky. Přesvědčila své zaměstnance o to, aby se z papírny oddělily věřejně prospěšné věci jako je přidělení bytů a provozování bezplatné školy. Provedla reorganizaci majetku, vyjasnila vlastnictví a přebudovala papírnu v podnik akciového systému. Přitom se pokusila zlepšit podnikové zařízení a zvýšit proslulost své značky.

Paní Namsandži také nabízela velkou odměnu k upoutání vysoce kvalifikovaných pracovníků z oboru papírnictví. Angažovala profesionální ředitele k řízení papírny.

„po příchodu profesionálních ředitelů nastala obrovská změna v podnikovém managementu. Dříve nebyl v naší papírně jasný systém odpovědnosti. Nikdo se neptal, když docházelo k ztátě věcí a plýtvání vody a elektřiny. Po reformě systému se situace zlepšila. Pokud jde o výrobní náklad, na produkci tunového papíru můžeme ušetřit 500 yuanů. Roční výroba papíru činí více než 200 tisíc tun. Hospodářský efekt s ezvýšil o sto milionů yuanů."

Paní Namsandži uvedla, že se zavádí v podniku výběrové řízení o vedoucí místa. Dovedný může povýšit a nedovedný se vysadí. Zaměstnanci zvýšili vědomí odpovědnosti a podnik se tak rozvíjí vysokým tempem.

V současné době zaměstnává papírna asi 3000 zaměstnanců. Také má pobočky v Šanghaji a Pekingu. Paní Namsandži je zaneprázdněna a tráví dvě třetiny svého času na služební cestě. Vždy vezme ruční computer a přijímá různé informace z papírny. Paní je skoro 50 let, ale jí nechybí síla a na obličeji není vidět ani stopy po letech. Paní Namsandži se domnívá, že mládá zůstává díky dobré náladě a nezištnosti, nikoli kosmetickým prostředkům.