Petr ale zvolil jinou cestu. Na cestách už strávil v minulosti spoustu času. Petře, kde vlastně už jsi všude byl ?

Petr - „Tak projel jsem prakticky celou Evropu, byl jsem v Americe, v Kanadě, v Nepálu, několik měsíců v Indii."

A jak probíhá tvoje anabáze nyní ?

Petr – „Tak já jsem vyrazil v Prahy vlakem do Moskvy, tam jsem čekal na vlak asi 12 hodin a Transsibiřskou magistrálou jsem pokračoval smřerem do Mongolska.

V Mongolsku jsem strávil asi měsíc, hlavně jsem projeli západní část této země a potom jsem se vydal vlakem z Ulanbátáru na mongolsko – čínskou hranici. To bylo dost zajímavé, protože jsme měli trochu problém, na hranici jsme jeli taxíkem a v tom autě nás bylo nějakých 21. Já jsem měl na klíně malou mongolskou holčičku, ale kamarád vyfasoval tlustou Mongolku, ten na tom byl hůře.

Měli jsme problém na jednom čínském nádraží, že nás prý je v autobusu moc, tak se to vyřešilo tak, že jsem s kamarádem vystoupili z autobusu, vyšli před nádraží, autobus vyjel, naložil nás a jelo se v klidu dál. Vše dopadlo dobře, dojeli jsme v pořádku až do Pekingu, dokonce jsme dostali ještě nějakou slevu."

Jak se v Číně zatím domlouváš ?

Petr – „No, tak jsem v hostelu na pokoji s jedním Francouzem, který umí čínsky a navíc jeho manželka je Tchajwanka, takže se jich snažím držet."

Kam budeš pokračovat z Pekingu dále ?

Petr – „Tak už zítra mám namířeno na jih, na šaolinské kláštery a potom bych rád kolem 20. prosince vjel do Vietnamu Z Vietnamu budu příští rok pokračovat do Kambodži a do Bangkoku. Tam si chci zabukovat letenku, odjet na pár týdnů se podívat do Laosu, vrátit se do Thajska a letět na Nový Zéland. Tam bych rád vydržel asi tak rok."

Cestuješ sám, není ti někdy na ceste smutno ?

Petr – „Já se snažím pokaždé s někým sejít, k někomu se přidat anebo potkám nějaké backpappery jako jsem já, takže je to v pohodě.

Jak na tebe zapůsobil třeba Peking ?

Petr – „No, popravdě řečeno, čekal jsem všechno mnohem horší a obtížnější, takže Pekingem jsem mile překvapen."