Druhým největším městem severočínské provincie Vnitřní Mongolsko je dvoumilionové Baotou. V mongolštině tohle jméno zmanená Země jelenů, ale jak říká jeden renomovaný turistický průvodce – jeleny tu už najdete jen maximálně na jídelním lístku.

Město leží na samém okraji pouště Gobi a až do 50. let minulého století to bylo ospalé místo. Už v roce 1923 ho sice s Pekingem spojila železnice, ale opravdový rozvoj města nastal až s obrovskou těžbou nerostných surovin v okolí, hlavně černého uhlí.

Dnes má Baotou na délku i s předměstími skoro 25 km. Žije tu mnoho Mongolů, kteří jsou přátelští a sympatičtí lidé. Od Číňanů se odlišují tím, že jsou na první pohled větší a mohutnější, a také rysy v obličeji mají odlišné od lidí národnosti Han.

Západní Baotou je nevábné průmyslové město, kde najdete jen spoustu oceláren, továren a skladů. Asi jediným turisticky zajímavějším místem je tam muzeum lokomotiv, ale jeho prohlídka je možná jen s nějakou čínskou cestovní kanceláří. Uvidíte tu lokomotivy, které ještě před nedávném jezdili buď do Pekingu, Datongu nebo tahaly osobní i nákladní vlaky na druhou stranu, do provincie Gansu.

Východní Baotou je mnohem příjemnější místo. Všude tu v ulicích potkáte Mongoly, kteří nabízejí kebap, hot pot nebo známý oříškový dort zalívaný karamelem, který je neuvěřitelně přeslazený. Mongolové jsou ale velmi milí a slušní lidí a skvělí hostitelé.

Známým místem je i tržnice na ulici Nanmenwej. Mongolové i Číňané tam prodávají hedvábné šátky, věci ze slonoviny, muslimské dýky a nože a také nejrůznější minerály.

O těch se říká, že pomáhají léčit třeba chudokrevnost, žaludeční problémy, neplodnost nebo migrény. Každopádně jsou to alespoň nádherné suvenýry nebo dárky.

Hlavní lákadlo oblasti se ale nachází asi 70 km na severovýchod od města. Je to klášter Wúdášáng. Pochází z roku 1749, kdy ho tu vystavěla tibetská sekta Žlutých čepic. Byli to mniši a stavbu umístili vysoko do hor.

Cesta autobusem tam z Baotou trvá asi dvě hodiny a vede z části vyschlým řečištěm, které spíše připomíná tankodrom. Komplex je obrovský, jsou to typické tibetské stavby, které se směrem k zemi rozšiřují a jsou natřeny na bílo. Jasně červené střechy září novotou.

Život tu pulsoval hlavně v 19. století a ještě na začátku století dvacátého. Mniši se sem vrátili až před nedávnem a dnes, v krvavě červených hábitech, pracují na obnově a rozšíření celého kláštera.

Pro řadu rodin je dodnes velkou ctí, pokud se jejich malý syn dostane na pár let do kláštera, kde se naučí základům řady disciplín.

Turisté tu obdivují kromě soch démonů také nádherné modlitební válce, které jejich modlitby vynášejí až vysoko k bohům do modrých oblaků.