Tibetské pohádky se obecně dělí na dvě skupiny. Do první patří pohádky, které se šířily od úst k ústům. druhá zahrnuje pohádky, které se šířily v psané podobě.

Podle obsahu se tyto příběhy dají rozdělit na několik dalších druhů. V prvním z nich se moudří lidí protiví útlaku a vykořisťování. V Tibetu zná skoro každý člověk dvě moudré osobnosti-Agudunbu a Niquesangbu, kteří byli bídnými nevolníky. Nepodrobili se prostředí hladu a bídy, naopak užívají chytrost, odvážnost a optimismus při zvítěžství nad obtížemi. Trestají zlé a nenasytné otrokáře. Agudunba a Niquesangbu jsou ideální ztělesnění v očích tibeťanů.

Druhým typem jsou legendy a pohádky o podrobení si přírody. Např. pohádka o tibetském předáku Tangdongbujieovi. Staví most a bojuje proti přírodě, aby ochránil bezpečnost, život a majetek svého lidu. Ještě např. legenda Původ semene tibetské pšenice. Vypráví o tom, že jeden princ za pomoci boha hory ukradl semeno tibetské pšenice z království hada. Ale král had ho změnil pomocí magie ve psa. Ten pes odnesl semeno jedné rodině a dostal o se mu lásky dívky z této rodiny. Znovu potom nabyl své lidské podoby. Od té doby mají lidé semena tibetské pšenice.

Třetím druhem jsou příběhy o lásce. Např. pohádka Čaj a sůl. Vypráví o dvou osobních nepřátelích. Jejich syn a dcera se do sebe zamilovali do sebe. Obě rodiny však rozhodně nesouhlasily. Nakonec se hoch změnil v sůl a dívka v čaj. Když lidé pijí čaj se solí a máslem, oni dva jsou tak navždy spolu. Dalšími příběhy jsou např. Pomerančová dívka, žabí jezdec atd. duch pohádek odráží to, že tibetská mládež hledá překrásnou lásku.

Postavení bajek o zvířatech v tibetských pohádkách je velmi důležité. V těchto bajkách mají zvířata podobně jako lidé různé morální kvality. Např. tygr, vlk a ostatní divoká zvířata jsou vždy krutá, hloupá a sobecká. Zajíc a ovečka jsou laskaví, chytří a stateční. Lidé získávají z těchto pohádek více moudrosti a síly.

Tibetské pohádky mají svoje umělecké zvláštnosti. Jako ostatní národnostní pohádky i jazyk tibetských pohádek je prostý a jednoduchý. Současně užívají mnoho lidových přísloví. Při vyprávění těchto pohádek často fungují lidové písně a přísloví jako jejich doplněk. Tak příběhy jsou pak více barvité a bohaté. To je hlavní rozdíl mezi tibetskými a ostatními pohádkámi.