 "Tím, že se obraznost zahloubává do žalu a bídy, proměňuje žalost a bídu v krásu … Neboť krása přebývá v chatrčích, v kobylkách, v křídlech cikád, a což je nejpodivuhodnější, také ve skalách. Na celém světe jenom Číňané si namalují kus zubaté skály a pověsí si ji na zeď, aby nad ní denně rozjímali a kochali se jí. Ty skály, to nejsou kamenné skulptury benátské nebo florentské, jsou to karbatá a vzpurná díla přírody, v nichž je dosud drsný rytmus jejich přirozeného vzhledu, z něhož čerpáme svou estetickou rozkoš …Čínský duch odkrývá právě tak dychtivě krásu v obyčejném oblásku, jako zas horlivé ždímá poslední špetku štěstí z nejistého a osudem ovládaného světa. Ten obraz osamělé, krabaté skály nebo kočky, pozorující kobylku, si pověsí na zeď a hloubá nad ním, i když mu třeba přímo přede dvěřmi zuří občanská válka."
 Takto nádherně, vážení posluchači, čínský spisovatel 20. století Lin Ju-tchang, ve své knize "Můj národ a má vlast", v překladu Františka Borového z roku 1938 vyjádřil skutečnost, že "umění žít splývá v Číně s uměním malířským a básnickým." Vítejte tedy, v pořadu Posezení nad čínskou literaturou, který dnes budeme věnovat Lin Ju-tchangovi.
Čínský esejista, romanopisec, vydavatel a vzdělanec se narodil v roce 1895, na přelomu 19. a 20. století, kdy se mandžuská feudální říše pod tlakem vnějších i vnitřních událostí stále více otřásala ve svých základech a v Číně se rodilo demokratické hnutí. Do země za Dlouhou zdi začaly prostřednictvím četných překladů pronikat z Evropy nové myšlenkové proudy. Zájem o společenskou problematiku se projevoval nezřídka na stránkách nové vznikajících časopisů, které se postupně stávaly nástrojem boje reformátorů za konstituci a nové společenské uspořádání.
Lin Ju-tchang studoval Šanghaji, na Harvardu a v Lipsku. Byl silně ovlivněn evropskou kulturou a myšlením, a současně byl skvělým znalcem tradičních oblastí čínské vzdělanosti. Přednášel anglickou literaturu na řadě universit, hlavně však psal a vydával. Ve 30. letech 20. století vedl řadu úspěšných časopisů, které reprezentovaly samostatný směr navazující na některé literární tradice. Chtěl oživit a rozvíjet malé formy intimní, osobní literatury. V roce 1935 Lin Ju-tchang odjel natrvalo do Spojených států a tím skončil jeho vliv na další rozvoj moderní čínské literatury. V anglicky psaných dílech propagoval starou čínskou kulturu.
My se teď, vážení posluchači, zaposloucháme do pasáže z jeho románu: "Okamžik v Pekingu neboli Román ze současného života", který vyšel v Praze v roce 1948, opět v překladu Františka Borového.
"Měla velmi drobné nohy, dokonale sešněrované, stála však docela vzpřímeně. Měla na sobě fialový šat s širokým zeleným lemováním; nenosila sukni, nýbrž jen zelené kalhoty, lemované širokými vodorovnými stužkami s černým svastikovým ornamentem. Pod kalhotami bylo vidět červené, zobcovité střevíce, dlouhé tři a půl palce, krásně vyšívané a svázané nad kotníky bílou látkou.
Dobře sešněrované, dobře rostlé hezounke nožky byly vskutku potešením; vždyď většina oněch žen, které si nohy šněrovaly, nedovedla jim dát přesné rozměry a tvar. Nejdůležitější bylo, kromě dokonalé vyrovnanosti obrysů, „vzpřímené držení", aby totiž nohy pevně nesly ženino tělo. Nohy této mladé ženy byly takřka ideální, drobné, přímé a hezké, oblé a jemné, ponenáhlu se zužující a ne ploché, jako nohy obyčejně bývají. …
Nebyly to samozřejmě jenom ty sešněrované nohy; celá její postava zdůrazňovala její krásu; byla jako dokonalá socha na vhodném podstavci. Její sešněrované nohy udržovaly tělo v rovnováze jemně, ale pevně, takže její postava byla neustále dokonale vzpřímena. Účinek zobcovitých střevíců, v nichž žena chodila vlastně na vysokých podpatcích, byl úplně stejný jako střevíců s vysokými podpatky, které nosí ženy ze Západu: změní totiž způsob chůze, přesunou kyčle dozadu a tak je skoro nemožné, aby žena, která je nosí, chodila jinak než vzpřímeně, nebo aby chodila tak nedbale, jako když nosí střevíce s nízkými podpatky."
|
v 
