Mandžuský národ má dlouhou historii. Poslední čínskou feudální monarchií byla dynastie Čchin, kterou vládli právě Mandžuové. V dnešní době jsou Mandžuové a také ostatní národnosti rovnoprávné ve velké čínské mnohonárodní rodině. Mandžuská kultura a zvyky se respektují a chrání.

Mandžuský národ má skoro deset milionů obyvatel, z nichž polovina osidluje provincii Liaoning, která se nachází v severovýchodní Číně. V této provincii je malá vesnička, kde žije desítky mandžuských usedlostí. Vesnička nese název Nové město a zaujímá rozlohu necelého kilometru čtverečního. Před 400 léty bylo zde hlavním městem dynastie Čchin, které bylo později přemístěno do Pekingu po sjednocení čínského území. Dnešní obyvatelé vesničky jsou většinou potomky důstojníků a vojáků strážících tehdejší hlavní město. Některé zvyky mandžuské národnosti jsou zachovávány dodnes. Zejména u lidského obydlí je poznat tradiční mandžuskou architekturu. Pan Guan Deshan, staršík vesničky v rozhovoru pro naše rádio sdělil,

„ve dvoře mandžuské usedlosti stojí naproti dveřím dřevěný tyč, který je asi dva metry vysoké a nese název Boží tyč. Jeho špičku obvazuje červerá látka. Dole u tyče jsou umístěny tři kámeny nazývané Boží kámení. Za tyčem je stavěna tzv. stěna stínu. Podle legendy slouží to vše k uctívání mandžuského předka-zakladatele dynastie Čchin. Napodobuje totiž tvary věcí, které prý ten použil. Boží tyč byl mu určen ke sbírání léčivé byliny ginseng, boží kámení k podpírání polní vařící nádoby a stěna stínu k upínání bylin na záda."

Mandžuský dům obvykle má tří místností. Na západu je ložnice majitele, na východu je pokoj pro případnou návštěvu a na středu je místnost kuchyňská. Tradicí zůstává, že západ je vzácný a proto bydlí v ložnici autoritativní příslušníci rodiny. Na jihu, severu a západu ložice je vybaven celý cihlový postel topený zdola. Přijde-li návštěva, může se posadit jen na jižní a nebo severní část postele. Na západu postele se nesmí sedět, je tam totiž umístěna pamětní deska, kde se píše na červeném papíru jména předků.

„v době jarních svátků pálí Mandžuové také raketu, stejně jako příslušníci národa Chan. Na nepatrný rozdíl zapálil raketu až poté, co ji vyvěsí nad dvorem vysoko na Božím tyči, aby se modlili k svým předkům a nebeským duchům. Po vypálení rakety ještě vyhodí do dřevěné skříňky připevněné k tyči krmivo pro straku a vránu. V mandžuské legendě jsou to boží ptáci a služky nebeského ducha. Mandžuové má proto k ním velkou lásku.

Mandžuové chrání životní prostředí a živočichy. V dávné minulosti byli totiž takového náboženského vyznání, podle kterého vše na světě - slunce, měsíc, hory, voda, oheň a stromy mají svou duši.

Na oslavu jarních svátků Mandžuové lepí na okna rudé papíry a střihovánky, které kdysi sloužily k odstranění zlých duchů a nyní jen k ozdobení domů. Podle zvyků se nesmí použít nůž během prvních pěti dnů nového roku, to slouží jako část modlení za štěstí rodiny v celém roce. Mandžuové proto mají na tuto dobu předem připravený dostatek potravin, které jsou uschovány ve sněhu a tak se lze zaručit přes měsíc.

Uctívání předků je jednou z hlavních náplní svátečních akcí. Celá rodina by měla před pamětní deskou padnout na kolena, spálit na dvoře červený papír s jmény předků a vyměnit ho novým.

Oslava jarních svátků trvá do patnácté noci nového roku. Navštívíte-li v této době mandžuskou vesničku, jistě budete pohostěn. Mandžuové se totiž domnívají, že případná návštěva v době jarních svátků je vzácným hostem, který jim přinese hodně štěstí v novém roce.