Fan Wen se před třemi roky v odlehlých a divoce krásných horách jihovýchodního Tibetu dostal do bezvychodiskové situaci. Sesuv půdy mu tehdy zablokoval jedinou silnici z vesnice na březích řeky Lancang, která je bez telefonního spojení. Spisovatel se zoufale potřeboval dovolat domů do Kunmingu, hlavního města jihočínské provincie Jun-nan, kde se krátce po jeho odjezdu rozstonala jeho dcera.

Vybral se proto přes hory do nejbližší vesnice, kde telefon byl. Přes veškeré pokusy se tam nedostal. Cestou zpátky si uvědomil v jako izolovaném prostředí zdejší lidé žijí a lhostejných kopců kolem něj se tehdy v duchu ptal, jak může na zemi existovat tak odlehlé místo jak je právě tohle? Ovládl jej pocit absolutní izolace od vnějšího světa, který mu tehdy pomohl ztotožnit se lidmi žijícími v údolí, jenž jsou hlavními hrdiny jeho posledního románu "Země vody a mléka."

Wan Fen v roce 1999 spolu s dalšími šesti čínskými spisovateli vyrazil na expedici do Tibetu. Do té doby neměl v úmyslu psát o regionech s etnickými národnostními menšinami. Fan se rozhodl pro starobylou koňskou čajovou cestu, vinoucí se horskými útěsy a roklemi mezi provincii Jun-nan a Tibetem, která je na mnoha místech tak úzká, že i zkušený kůň se zdráhál po ní projít. Na Tibetské náhorní plošině se Fan Wen naučil vnímat a obdivovat zasněžené hory, lesy, pastviny, jezera a božství očima Tibeťanů. V uplynulých čtyřech letech se neustále pohyboval mezi tímto regionem a svým bydlištěm v Kunmingu. Nejvíc jej upoutal bohatý duchovní život lidí, žijících ve zdejších tvrdých klimatických podmínkách.

Vedle tibetského buddhismu a náboženství Dongba příslušníků etnické skupiny Naxi, má v regionu své stoupence i katolicismus, který sem koncem 19. století přinesli misionáři ze Západu. Jeho román se především točí kolem katolického kostela ve vesnici Yanjing, obývané etnickou skupinou Naxi, v okrese Mangkam, ve východní částí Tibetu. Ale jsou to i další kostely v blízkém okolí, které se pro něj staly inspirací. Například kostel ve vesnici Cizhong, v okrese Deqen, v provincii Jun-nan, kde místní lidé dodnes pěstují vinnou révu a vyrábí z ní víno, jak je to před více než sto lety naučili francouzští misionáři.

Fan Wen strávil čtyři roky studiem tibetské kultury a náboženství a pořídil ze svých cest kolem 10.000 fotografií. Jednu zimu strávil Vánoce v katolickém kostele v Yangjingu. Žil chvíli v kostele, četl, psal a pomáhal faráři a jeptiškám sekat dříví.

Fan Wen, který absolvoval čínštinu na Normal univerzitě v sičuánském Chongqingu vydal první kratší román v roce 1986. Pak následovala další díla, zabývající se převážně láskou, rodinnými a pracovními problémy městské populace. Sám autor říká, že "podobné příběhy jsou jako čeření čaje v šálce, bez představivosti." Na adresu své poslední knížky řekl, že "pokud by člověk zůstal jenom u studia, nikdy by si nedovědl představit Tibeťana jdoucího do kostela, kde zpívá písně s hlasem čistým, jaký lze slyšet u horalských písní. Nikdy by si nedokázal představit, jak místní lidé nosí vodu z řeky Lancang, nechají ji na slunci odpařit, aby získali sůl, což je jejich kažodenní činnost a základní zdroj jejich příjmů v hotovosti."

V tomto údolí s nelehkými životními podmínkami, mix narodností, náboženství, kultur a víry prošel nepředstavitelnými bolestmi i štěstím. Pro lidí na Tibetské náhorní plošině je víra v Buddhu životní nezbytností, říká autor a dodává, že nelze unáhlené všechno nálepkovat pověrčivostí. Podle něj, život v takovém nebezpečí a nepředstavitelně těžkých životních podmínkách, vyžaduje od tamních lidí mimořádnou odvahu a silnou víru.

Když knihu psal, nebyl si jist, jestli může své postavy portrétovat tak jak je vidí on, proto svůj rukopis často konzultoval s tibetskými přáteli a vyptával se jich, jestli by v dané situaci mysleli a konali, tak jak píše on.

Kniha "Země vody a mléka" měla velký úspěch. Měla již dvě vydání a prodalo se kolem 50 tisíc výtisků. Někteří kritici napsali, že již dlouho žádný čínský spisovatel nemluvil o náboženství s takovým entuziasmem; nepopsal krásu civilizací nedotčené přírody s takovou vášní, nebo nezachytil s takovým zápalem střet človeka s bohy. Mnozí přitom poukazovali na to, že román "Země vody a mléka" má podobný humorný tón jaký nacházíme v díle "Sto let samoty" kolumbijského spisovatele Gabriela Garciu Marqueze. Fan Wen přiznává, že v době kdy svou knížku psal, četl každou noc právě tento Marquezův román. Ale dodává, že na rozdíl od Marquezova magického realismu, by svůj styl v románu "Země vody a mléka" spíše nazval "božským realismem."

;