Jedna otřepaná poučka říká, že konfuciánství vlastně není náboženství, že je to spíše životní názor nebo stav mysli. Dnes je Konfuciovo učení symbolem staré Číny a svým obsahem a poselstvím přesahuje jakoby z daleké, tajemné minulosti.

Jeho zakladatelem byl muž jménem Konfucius, který se narodil v roce 551 před Kristem ve státě Lu, dnešní provincii Shandong. Jeho cílem bylo stát se císařským státním úředníkem a zajistit si tak slušnou práci a jistotu na celý život. Kariéra se ubírala směrem, který si sám určil a v hierarchii císařských úředníků stoupal díky své píli a inteligenci stále výš a výš. Nakonec se ale ve věku 50. let vydal na cestu, projel velký kus země a nepřetžitě cestoval 13 let, až do své smrti. Přemýšlel a diskutoval o tom, jak své názory přenést do praktického života, ale pro mnoho lidí byl podivínem.

Hned za bránou chrámu vám cestu zkříží žulová socha Velkého mistra – samotného Konfucia. Nalevo od vstupní brány stojí několik obrovských pískovcových bloků – tzv. stél. Najdete je v mnoha dalších čínských chrámech. Tady, v Konfuciově chrámu v Pekingu jsou popsány jmény nejlepších císařských úředníků, kteří skvěle složili zkoušky a stali se součástí mohutné družiny císařských úředníků.

Zkoušky tehdy nebyly nic jednoduchého. Kandidáty zavřeli na tři dny do tmavých kobek o rozměru 1,5 metru čtverečního a úkoly, napsané na papíru jim pouze podávaly a znovu je odebírali. Neexistovaly podvody, neexistovalo opisování. Mnoho lidí tento typ zkoušek nepřežilo, nebo se v kobkách nadobro zbláznili.

Srdcem chrámu je síň Guozíján. Dal jí postavit syn císaře Kublajkchána v roce 1306 a sloužila ke slavnostnímu přijímání a jmenování nových císařských úředníků. Dnes se tu v době svátků často konají obřady, spojené s hudbou a zpěvem.

Konfuciův chrám nabízí nádherné, klidné zákoutí, stranou dopravních kolapsů a zmatků moderního, patnáctimilionového, Pekingu. Můžete tu obdivovat bronzové vázy ze středověku, kamenné želvy – symboly dlouhověkosti a moudrosti, meče a dýky císařských vojáků, staré hudební nástroje.

Přístupové cesty lemují prastaré cypřiše a borovice, o kterých se říká, že ty nejstarší ještě pamatují Mistra – tedy samotného Konfucia.