Jmenuju se Martin Rachman, narodil jsem se a žiju v Plni. Pracují jako externí spolupracovník Českého rozhlasu Plzeň a také jako redaktor televizní společnosti Mafra, která dodává zpravodajství pro Českou televizi.

Redaktorka: Vaše jmeno není v našem vysílání zcela nové, my jsme už s vámi mluvili, spíše můj kolega David s vámi mluvil z Česka. Teď jste ovšem v Číně. Co všechno jste zažil, kde jste byl?

„My jsme s kolegyni, která v loňském roce tady navštívila Davida a spolu podnikli expedici na sever Číny, velmi často hovořili o svých zážitcích. Velmi krásně vyprávěla o tom co všechno tady prožila, jaká Čína je krásná země a zajímaví lidé. A mně to povídání natolik nadchlo, že když David s Danou, tak se kolegyně jmenuje, začali plánovat další expedici, tak jsem je poprosil jestli by si mně sebou „nepřibalili." Naštěstí pro mně souhlasili, nevím jak pro ně, to bychom se museli zeptat jich. Ale velmi rád jsem se připojil a vytvořili jsme, pracovně tomu říkáme „expedice Čína", skupina pěti lidí, tři z nás letěli z Čech a dva už tady žili v Pekingu. Takže jsme se sešli právě tady v Pekingu a než jsme se vydali na cestu, tak jsme si vyčlenili tři dny na Peking, abychom viděli Zakázané město a abychom si samozřejmě užili také Velkou čínskou zeď. A musím říci, že to se nám vcelku povedlo, protože na Davidovo doporučení, jsem se vyhnuli té opravené, turisty obležené Velké zdi a udělali jsme si výlet asi dvě hodiny cesty autobusem za Peking a tam jsme měli celé odpoledne Velkou čínskou zeď sami pro sebe. A to byl první, takový obrovský zážitek. Samozřejmě Zakázané město, náměstí Nebeského klidu a spousty dalších věcí, první kontakt taky s čínskou kuchyni, která mně nadchla a po které se mi asi bude hodně stýkat po návratu do Čech."

Redaktorka: A co následovalo po Pekingu?

„My jsme v Pekingu nasedli na vlak a rozjeli jsme se směr město Chengdu, 26 hodin vlakem, pro mne do té doby nepředstavitelná doba strávená v tak malém uzavřeném prostoru. A musím říci, že spací vozy jsou pohodlné, tá cesta celkem uběhla, přes den je na co se dívat. Spolucestující, Číňané, byli docela vstřícní a pokud uměli jenom trochu anglicky, tak se snažili s námi domluvit a hodně věcí jsme se dozvěděli už cestou. Dojeli jsme do Chengdu, tam jsme se nezdželi dlouho, pokračovali jsme do města Lešanu, které proslavilo a stále proslavuje obrovský sedící Buddha, teď si nevzpomenu jak je vysoká, i když samozřejmě to mám někde zapsané, ale z hlavy je nevím. Já jsem stál v nemem úžasu a obdivoval ji.

Z Lešanu jsme nastoupili cestu Sičuan – Tibet highway. To je cesta, o které se říká, že je nejkrásnější na světě a také nejnebezpečnější."

Redaktorka: ... nejnebezpečnější kvůli čemu?

„Kvůli tomu, že to jsou úzké silnice, a je to stoupání do hor a je to cesta, která vede přes hory. On tam síce není až tak frekventovaný provoz, ale pokud by řidič jen na okamžik zaváhal, tak si myslím, že by to mohlo být pro pasažéry velmi osudné. Ale chtěl jsem jen potvrdit, že je to velmi krásná cesta, nádhernou přírodou, spousta zeleně, spousta, říček, potoků a řek a také velké nebezpečí. Po dlouhé době jsem o sebe zažil neskutečně velký strach.