Reportéra Martina Rachmanna jsme v minulém pořadu Jak se jim žije opustili ve chvíli, když se svými přáteli usedl do autobusu. Po dálnici Sičuán-Tibet se vydali do jihočínské provincie Junnan, která hraničí s Bangladéši, Barmou. Laosem a Vietnamem. Co bylo dál, o tom se dozvíme dnes. No a protože pan Rachman část svěho povídání věnuje etnické skupině Naxi, tak si dneska budeme hrát právě jejich hudbu.

Redaktorka: Teď je v Číně populární, speciálně v Junanu, destinace Liťiang a Dali, kam směřují v podstatě davy zahraničních turistů. Byli jste tam taky?

„Ano, my jsme Dali jenom projeli, ale v Liťiangu jsme se zdrželi, aniž bychom to plánovali. My jsme přijeli do Liťiangu s tím, že zase jenom přespíme a budeme pokračovat. Ale jakmile jsme se ubytovali, tak si nás pět, aniž bychom o tom předem mluvili řeklo „a nezůstanem tady, můžeme si to dovolit, zase to popoženeme někde jinde, zůstaňmě tu o den dva déle." Tak jsme zůstali a rozhodně není čeho litovat protože staré město v Liťiangu je pohádkové.

To staré město, ta stará část ma neskutečnou atmosféru. Také jsme se shodli ne tom, že pokud se Praha může chlubit Starým městem a Zlatou uličkou, tak podobný zážitek jsme měli právě z Liťiangu. Také tam jsme se potkali s velmi přátelskými lidmi, bydleli jsme právě v tom starém městě. Vlastně hned na nádraží nás oslovila majitelka jednoho pensionu. Ty noci a ten pobyt tam strávený byl o to příjemnější, že vlastně nám ta dáma povídala o komunite, která se jmenuje Nasi, o komunitě, kde vládne matriarchát, o tom, že se jejich kuchyně odlišuje od čínské nebo sičuánské nabo junannské kuchyně. Ochutnali jsme jí, ale ono těžko soudit! Ale rozdíly tam jsou a nebylo to špatné. Bylo to o něco lepší, ale abychom zase neurazili další, protože všude bylo dobře. Takže měli jsme dostatek času abychom si město užili. Je tam, na můj vkus možná až příliš mnoho turistů, jak z Asie, tak z Ameriky a Evropy, ale myslím si, že to je jěště taková ta únosná mez, kdy do sebe ti turisté, cestovatelé nějak zásadně nevrážejí.

A co nás velmi potešilo je skutečnost, že v Liťiangu je jedna příjemná hospůdka, která se jmenuje Kafé Praha. My jsme velmi toužili potom popovídat si s paní majitelkou, která právě studovala v Praze a má zážitky z Čech, vlastně z bývalého Československa. Bohužel nebyla doma, byla se svýmni přáteli v Pekingu. My jsme se minuli, ale v Kafé Praha jsme si kávu a čínské pivo dali.

Redaktorka: Četla jsem, že v tom Liťiangu se docela zabydlují cizinci. Potkali jste tam cizince jako majitelé kaváren?
„Nesetkali jsme se, nenarazili jsme na to přímo. Je to možná i tím, že až tak přímo jsem zase cizince nevyhledávali. Jediné, co bylo negativní na tom zážitku v Liťiangu, tak bylo vlastně to, že v málokteré informační kanceláři s vámi hovoří anglicky."
Redaktorka: Na to jsem právě chtěla zeptat. Jak to bylo s angličtinou?

„V Liťiangu velmi komplikovaně. Nám se protom podařilo najít jinou agenturu, která nám vlastně pomohla zajistit lístky na další cestu, která nám pomohla zajistit odvoz na autobusové nádraží, které bylo tak zhruba 15-20 minut cesty nebo jízdy od toho historického centra, což je vždycky velmi příjemné, protože přece jenom sednout v naprosto neznámém městě s taxikářem do auta, který neumí ani slovo anglicky a který kolikrát ani nemá ochotu se s vámi nějak bavit a být odkázán na to, že mu ukážete na mapě, že kam chcete jet ... Nestalo se že by nás odvezli někam jinam, ale ten nepříjemný pocit 10-15 minut, když jedete úplně neznámým městem a netušíte jestli vás dotyčný veze tam kam chcete a pak představa, že se dohadujeme jestli jsme na tom místě nebo nejsme, je vždycky nepříjemná. Takže pokud to šlo, tak jsem využili služeb někoho, kdo anglicky mluvil a byl ochotný nám, samozřejmě za nějakou úplatu, pomoci.

Jak jste si vážení posluchači mohli všimnout, tak nám to s panem Rachmannem trošku neladilo při výslovnosti pohádkového města. Čínština je dle mého soudu velmi těžký jazyk a zejména svou fonetikou potrápí hodně lidi, dovolím si tvrdit, že počínaje sinology, konče laiky. Co to tedy bylo? No, mluvili jsme o Liťiangu. Mějte se hezky. V Pekingu byla u mikrofonu