Když se Konfucius ubíral se svými žáky k hoře Tchaj, spatřil nedaleko cesty ženu, která úpěnlivě plakala nad čerstvě navršenou mohylou.

Mistr se jí ze svého vozu na znamení účastenství hluboce uklonil a prostřednictvím svého žáka C´-lua jí položil otázku:

„Podle tvých trpkých slz soudím, že tě potkala bolestná ztráta. Je tomu tak?"

„Ano, je tomu tak," odpověděla žena. „Před lety zardousil mého tchána tygr, který později roztrhal mého muže. Teď jsem právě tak přišla i o syna."

„Proč tedy z tohoto nešťastného kraje neodejdeš?" zeptal se mistr.

„Protože tu nemáme špatnou vládu," odpověděla žena.

„Z toho plyne," obrátil se Konfucius ke svým žákům, „že špatná vláda je horší než tygr."

Muž, který viděl jen zlato

Ve státě Čchi žil muž, který nade vše miloval zlato a toužil ho získat. Jednoho dne vstal časně ráno, rychle se svátečně oblékl a vydal se na tržiště. Šel rovnou ke zlatníkovi, kde si bez okolků nabíral plné hrsti zlata. Biřic, který ho při tom přistihl, se na něho obořil: „Jak můžeš být tak drzý a krást před tolika lidmi?"

„Neviděl jsem lidi, viděl jsem jen zlato," odpověděl muž.

Konfucius a chlapci

Na jedné ze svých cest uviděl Konfucius dva chlapce, kteří se spolu o něčem přeli. Zeptal se jich, co je předmětem jejich sporu.

„Já tvrdím," řekl první z nich, „že slunce je k nám blízko ráno, když vychází, zatímco v poledne je od nás daleko. Můj kamarád si však myslí, že slunce je od nás daleko, když vychází, zato v poledne je blízko," a dodal ještě na vysvětlenou:

„když slunce vychází, je velké jako slunečník nad kočárem, za tímco v poledne má obvod rýžové misky. Myslím si, že je to proto, že čím je blíž, tím se zdá být větší, a čím je dál, tím se zdá být menší."

„Já se na to dívám jinak," řekl druhý výrostek. „Když slunce vychází, je vzduch chladný. V poledne však cítíme sluneční žár. Neznamená to, že čím je slunce blíž, tím více hřeje, a čím je dál, tím hřeje méně?"

Konfucius, ať přemýšlel, jak přemýšlel, jejich spor vyřešit neuměl.

„Jak můžou lidé tvrdit, že všechno víte?" smáli se mu chlapci.

Rozum a síla

Jen-ču pravil: „Člověk je podoben nebi a zemi a stejně jako ony i on má ve svém bystí podstatu pěti prvků. Člověk je nejrozumnější z živých stvoření. Přesto však nejsou jeho nehty ani zuby dostatečně ostré, aby mu zajistily obranu a bezpečí. Jeho svaly a kůže nejsou dost silné, aby odolával úderům a ranám. Jeho nohy nejsou natolik rychlé, aby ho odnesly do bezpečí. Nemá srst ani peří, které by ho uchránily před zimou a žárem. Při získávání živobytí nespoléhá na sílu, ale na rozum. Proto si člověk vysoce cení rozumu a pohrdá silou, neboť rozum uchovává jeho bytí, zatímco síla, kterou opovrhuje, znásilňuje vnější věci."