To poslední rozšíření EU o 10 nových členských států vnáší do ní prvek nebývalé heterogenity. Rozšířením na 25 členských zemí naroste počet obyvatel EU o 20 procent, zatímco její úhrný GDP se zvýšil o pouhých 5 procent. Těch 5 procent se rovná velikosti GDP Nizozemí, čili 10 států, které přistoupily se rovná „produktu" jediné z těch dosavadních členských zemí. Zdaleko to neopravňuje k postupu podle zjednodušené logiky, že rozšířením se EU stala slabší, méně soudržnou, méně akceschopnou a pod.

Nyní se vrátím na ten terén, o kterém jsem před chvíli hovořil, a to, zda se jedná pouze o to, zda se bude do budoucna jednat pouze o volný trh anebo tedy o politický projekt. Ja osobně dávam přednost tomu, aby se jednalo o politický projekt, v kterém se velmi významně prosadí principy solidarity a soudržnosti. Tyto principy znamenají převedeny do praktické mluvy vlastně přesuny finančních prostředků od těch bohatších členů EU těm chudším. To je tedy projekt, který nemá asi v historiii lidstva obdoby, kdy část států určitého společenství se zbavuje dobrovolně části svých prostředků a dává je k dispozici jiným. A tím cílem je odstraňování disparit, nesourodosti v rozvoji jednotlivých oblastí Evropy, ke kterému došlo v posledních desítkách let. A právě odstraňování těchto nesourodostí, to je ten mírový projekt.

Rozšíření není překážkou, ale příležitostí jak se EU uvnitř sebe sama může vyrovnat také s efekty globalizace. Nestejnorodost, ta nesmí být chápaná jako pobídka vnitřního ochranářství, nýbrž jako vyzvání k postupu inkluzivního k práci pětadvacítce, za rok a půl sedmadvacítce, nikoli k rivalitě, či předurčování jakýchsi pevných jader. To je a zůstane stěžejním posláním působení ČR v rozšíření EU.

Rozšířování EU si žádá nejen spolehlivé ekonomické, politické a institucionální, ale i hodnotové, ba civilizační ukotvění. Svědčí o tom postup jejíž EU bude uplatňovat v očekávaných jednáních o perspektivě přistoupení s Tureckem. Jšětě předtím plánuje EU přikročit k zahájení přístupových rozhovorů s Chorvatskem.

Když zmíním Chorvatsko, tak to bylo tradičně součástí té křesťanské části Evropy. Když zmíním Turecko, tak to už byl přece jenom trošku jiný svět. Byl to svět muslimský, mohamedánský. Tato myšlenka už je v řadě směrů odvážná myšlenka na rozšíření EU o Turecko, protože prostě znamená průlom do jiného světa. A mohl bych uvést celou řadu evropských politiků, z Německa např. křesťanské demokraty, také bývalého sociálně demokratického kancléře Helmuta Schmidta, kteří nedůvěřují této možnosti. Nicméně Turecko je desítky let součástí bezpečnostních struktur NATO a je dobrým spojencem západoevropských demokracií.

Když se ovšem zmíní Turecko, do popředí se tak dere tak, či onak otázka identity Evropy. Má se evropska identita zakládat na vymezení zeměpisném, na tradicích a uvědomění kulturně-náboženského, či univerzálně civilizačním? Myslím si, že nemá smysl zakrývat, že z otázka vstupu Turecka se stala především ve Francii - před referendem o přistoupení k evropské ústavě, k ratifikaci evropské ústavy – politický problém.