V cyklu vzpomínkových pořadů si připomeneme, vážení posluchači, skutečnost, že od konce nejničivější války v lidských dějinách, války, které říkáme „Druhá světová", uteklo v tomto roce už šedesát let. Nepříliš známou kapitolou válečného života jsou umělecké aktivity vězňů koncentračního tábora v Terezíně. Z archivního snímku si nyní poslechneme vzpomínky slavného slavného českého pěvce Karla Bermana, basisty, dlouholetého člena opery Národního divadla, který v terezínském táboře prožil jeden a půl roku. Bermanovy vzpomínky na válečná léta uvádíme mimo jiné i v souvislosti s desátým výročím pěvcova výročí, které jsme si připomněli 10. srpna.

K.Berman: Do terezína jsem přišel v březnu 1943. A hned jsem dostal prácí, a sice stal jsem se popelář a odvážeč, nebo nosič mrtvol. Jdu po ulici, zametám popel a potkám kamaráda, jmenoval se Singer a to byl zpěvák, byl v minulým, tedy Smetanovým divadle, než utekl. Byl tenoristou ve sboru. Toho jsem potkal a on povídá: co tady člověče děláš, já ani nevím, že jsi přišel. Nechceš s námi dělat opery? Já jsem povídal, dej pokoj, opery? A on povídá, no jé... a jaký opery!

Krátce a dobře, představil mě šéfovi hudebního oddělení...to mluvím vážně, v Terezíně, v koncentráku bylo hudební oddělení, tak zvané Freizeitgestaltung, neboli zábava ve volném čase. Krátce – lidi po práci chodili na naše koncerty nebo chodili na přednáška význačných profesorů univerzitních...No představte si, že tam byla společnost vědecká, umělecká z celé tehdejší kulturní Evropy. Vždyť tamtudy procházeli vězni z Rakouska, z Německa, z Holandska, z Dánska, z Francie, z Řecka... to všecko tam bylo.

No a můžu vám říct, že třeba když jsem se dostal do té opery, takže představení, jaké jsme tam dělali, v současný době těžko by se obsadilo. Nemyslím tedy přímo Národní divadlo, ale i to. Tak vysoko se to může soudit.

No a krátce já jsem se stal součástí toho Freizeitgestaltungu a začal jsem dělat, abych tak řekl, sekretáře uměleckého, šéfa, který se jmenoval Rafael Schechter. A byl to, před válkou, korepetitor v německém divadle v Praze. Byl to vynikající muzikant, když vám řeknu vynikající, tak to tak taky berte. Skutečně mimořádný. A v těch prostředcích, které tam k tomu měl, to znamená, že se tam začínalo s jedním pianem bez noh, mělo to jenom pedály a stálo to na čtyřech židlích. A tak se dělala první Prodaná nevěsta v Terezíně. Bylo to v tělocvičně místní školy a tam ti vězni na žebřících byli, na těch lanech a tyčích na šplhání... a teď si představte, že naše neveselejší opera jaksi se provozovala tak, že všichni ti, kteří poslouchali, tak plakali.

Nakonec plakali i účinkující a bylo to velice složité psychicky, ale byl to základ určitýho kulturního dění, které potom po celou dobu, když jsem v Terezíně byl, bylo mimořádně kvalitní.

J.H. To byla vzpomínka na terezínské provedení Smetanovy opery Prodaná nevěsta. V příští části svých vzpomínek nám slavný basista Karel Berman odhalí, jaká díla byla v neradostném prostředí koncentračního tábora realizována.