J.H. Nabízím vám druhou část vzpomínek českého pěvce Karla Bermana na období prožité v koncentračním táboře v Terezíně. Dozvíme se, mimo jiné, i o dalších operních dílech, jež vězni realizovali.

K.B. Když vám mám říct asi tak názvy těch oper, které jsme tam dělali, tak pokud si dneska vzpomínám, je to přesně padesát let od založení Terezína, tak se tam dělala mimo Prodané nevěsty Hubička, Kouzelná flétna, Figarova svatba, a vrchol celého našeho koncertního snažení bylo Verdiho Requiem, které bylo úplně mimořádné. Já jsem o tom už mluvil do mnoha a mnoha cizích rozhlasů, kde jsem říkal, že to je námět, který bohužel nezpracoval Hitchkok. Protože mráz běží po těle ještě dneska, když si člověk představí, že minimálně sto členný smíšený sbor amatérů.... kteří večer zkoušeli ve sklepě domu, který tenkrát měl názvev L-406... to bylo vpravo v Terezíně od kostela, když se díváme od náměstí. Tak tam ve sklepě bylo harmonium a pár lavic a tam se zkoušeli i ty opery i to Verdiho Requiem.

Víte, když mluvím o tomhle Requiem, tak by to měl být konec toho, o čem mluvím, poněvadž to byla mimořádná záležitost. To se študovalo třikrát a vždycky, když se to provedlo, tak víc než polovička toho sboru, který zpíval Requiem Verdiho, aby uctili památku mrtvých ... a vlastně to zazpívali sobě, poněvadž druhý den nastoupili do transportu a všichni šli do plynu.

A my jsme s novým sborem nacvičili zase další provedení... a pak ještě jednou potřetí a pak jsem toho nechali, když jsme viděli, že tenkrát vlastně lidi sami sobě zpívali tu kantátu za mrtvé.

No a ....abych mluvil také o těch veselejších věcech. Kromě Proadné nevěsty a Hubičky a Figarovy svatby tam bylo ještě druhé sdružení, které vedl Vídeňák, jmenoval se Franz Jugen Klein, a ten zase dělal opery. Víte bylo to něco jako Národní divadlo a Smetanovo divadlo, takže Smetanovo divadlo dělalo takové ty cizí opery, ty populární, Pucciniho, Verdiho a tak... a Národní divadlo dělalo kdysi v té zralé době náš repertoár, jako byli Bratři Karamazovi, nebo to si dnes už nikdo neuvědomí, že jsme to taky v Národním divadle dělali, a jaká to byla díla!

No...bylo to krásné a já na to vzpomínám plný dojmů a plný dojetí.

Poněvadž, když si představíte, že tam bylo v té době zavřených kolem sta tisíce vězňů, kteří prošli a kteří bydleli v těch obrovských kasárenských ubikacích, třeba ve třech patrech nad sebou, a přitom se chodili osvěžovat hudbou anebo chodili na přednášky o malířství, o sochařství...je to něco, co rozum přestává nějak normálně myslet, víte?

K tomu, aby ve dne vozil popel a večer šel na přednášku univerzitního profesora, o češtině, nebo na přednášku Karla Poláčka, který mluvil o svém díle... Víte, tam byla taková ohromná jména, tže bych dneska už musel zajít do svých análů, poněvadž já jsem si po válce, když jsem se vrátil, mnoho zapsal, a mnoho taky dneska pročítám. Protože si říkám, že nemělo ten správný dopad, všecko... Po celých těch čtyřicet let, co jsme tady byli, tak vlastně se o tom nesmělo moc hovořit.

J.H. V další části svých vzpomínek nás operní pěvec Karel Berman zasvětí do detailnější podoby života v koncentračním táboře Terezín.