Část 3.

Znělka pořadu

J.H. Ve třetí části vzpomínek nám operní pěvec Karel Berman detailněji představí potřebu uměleckých aktivit, kterou vězni terezínského tábora pociťovali.

K.B. Dneska když to všechno máme volné a je tady to zřízení demokratické, tak teď si beru ty knihy a vzpomínám na to, jak demokraticky my jsme tenkrát v tom koncentráku žili. To už si nikdo nedovede představit. Ti lidé těžce pracovali a přesto potřebovali ke svému životu jakýmkoli způsobem projevenou kulturní činnost. Jestli ji sami vstřebávali, anebo jestli ji dělali, to je lhostejné. Ale můžu vám říct, že třeba přednášky univerzitního profesora Utitze nebo koncerty Mahlerovy hudby, to bylo něco tak úžasného, že dneska už si ani nedovedu představit, že to bylo.

J.H. Pamětníci života terezínského tábora, zejména ti, kteří byli tehdy v dětském věku, vděčně vzpomínali na to, jak Karel Berman uvězněným dětem přibližoval Dvořákovu Rusalku.

K.B. To bylo v sousedním domě a tam měli tak zvaný Kinderheim, tenkrát se tomu tak říkalo. Tam bydleli a učily se děti. Bylo to nesmírné dílo, když si vezmete, že učitelé museli těm dětem říct, proč jsou v koncentráku, proč se dělá přednáška o Rusalce, kterou jsem dělal, a ty děti to všechno chápaly. Řekl bych, že byly o mnoho a mnoho let starší proti normálním dětem.

Víte, já jsem si tohleto uvědomil když...já měl synovce a tomu byly čtyři roky. A stál na prkně, nastupoval do toho dobytčího vagónu a byl na listěně na transport. A obrátil se ke mně a říká: strejdo, mně je dneska nějak strašně divně. Řeklo by to normální čtyřletý dítě tohleto? To musel mít v sobě zralost takového osmi, desetiletého človíčka. Tohle všecko mu muselo projít hlavou... Proč je tam, proč odchází...

No, dovedu si představit, když v Osvětimi byli svoláni do těch sprch, co mu asi hlavou, co vůbec lidem hlavou procházelo.

K.B. Já jsem jim tu Rusalku nejenom celou zpíval, roli od role, ale já jsem jim to taky předehrával. Říkal jsem jim to jako pohádku o Rusalce. Vlastně jsem dělal Kvapila a sám jsem komponoval Dvořáka. Takovýchhle věcí tam byla strašná spousta. A jsem rád, dneska můžu říct, že jsem rád, že jsem tohleto v těch hrůzných okamžicích, kdy člověku šlo vůbec o bytí nebo nebytí, prožil.

J.H. Skutečnost, že lidé uvěznění v koncentračních táborech v některých případech přežili, považují mnozí za zázrak, nebo za neuvěřitelně šťastnou náhodu.

K.B. Tuto náhodu, že jsem tady, vždyť je to skutečně náhoda, jako u všech těch, kteří koncentrákem prošli, byla náhoda, jestli přežijou. U mne je to doslova náhoda, poněvadž... víte, já tam měl známé, jako byl třeba spisovatel Nora Frýd, nebo skladatel Karel Reiner. Kupříkladu tomu Karlu Reinerovi, který dneska už nežije, jsem vděčen za to, že já ještě žiju. Tenkrát byl svolán transport do Čech, domů. Kdo chce jít, ať se přihlásí. A teďka se nás přihlásila veliká spousta a já jsem tam z nich byl vlastně nejmenší, tak jsem stál v poslední řadě na kraji. A když už se mělo jít, tak přiběhl Karel Reiner a chytil mě a násilím mě strčil na marodku a pod deku mě schoval a říkal: ani nedýchej, buď úplně tichej, bez pohybu. Já jsem ležel a pak jsem se dozvěděl, že ti všichni, kteří se postavili do té skupiny, chtěli jít domů, tak že byli nedaleko za lágrem zastřeleni.

J.H. Dozněla třetí část válečných vzpomínek českého pěvce Karla Bermana.