(Se stejnou výbavou – tedy s plánem města a s angličtinou – prochodil jsem kdysi úspěšně řadu evropských měst, dokonce i takových, kde jazyk domorodých obyvatel nepřipomíná nic, co by jen vzdáleně připomínalo srozumitelné zvuky, čímž mám na mysli třeba Helsinky. Ani na okamžik jsem si tedy nepřipustil, že v Pekingu – stejně jako spousta dalších věcí – může být všechno poněkud jinak.)

Peking je uspořádán neobyčejně geometricky. V jeho centru leží – díváte-li se na plán – odbélník Zakázaného města, které založil jistý císař Jung-le z dynastie Ming už na začátku 15. století. A založil ho v neobyčejně pravidelném tvaru. Město pak postupně narůstalo jako krystal, takže jednotlivé ulice, jakkoli jsou od středu vzdáleny posléze třeba i desítky kilometrů, vytvářejí síť kolmých a vodorovných čar, skoro jako souřadnice.

Pokud byste bydleli, stejně jako já v tu chvíli, v pekingském hotelu Friendship, který je na severozápadním okraji mapy, vydali byste se nejspíš při své první procházce směrem na jih a došli až k nové budově Čínské národní knihovny. Z hlediska architektonického nijak zajímavá není, takže byste ji nejspíš minuli a odbočili za ní doprava. To byste se ocitli v romantických zákoutích Bambusové zahrady plné jezírek a altánů. Tou byste prošli a s vědomím, že hodláte opsat při své odhlídce obdélník ulic, opět byste odbočili doprava, namířili si to na sever a kráčeli po tzv. třetí západní okružní třídě. Šli byste po ní a taky se nejspíš nepřestávali divit kontrastům, na které byste naráželi. Nad mohutnou mimoúrovňovou křižovatkou čtyřproudých dálnic se tyčí skleněná budova jak z pohlednic z Manhattanu. A za ní najednou blok nízkých obchůdků, kde prodavači pod křiklavými červenými nápisy postávají před vchodem, klábosí jeden s druhým, případně tahají dovnitř za rukáv potenciálního zákazníka. A o kus dál nablýskaná průčelí restaurací jistě vyšších cenových skupin. Hned za nimi míjíte pojednou odpudivou, špinavou zeď z šedivých cihel, za ní ještě odpudivější budovu, o které vás nenapadne nic jiného, než že je to vězení. To ovšem jen do chvíle, než zjistíte, že stěny má ta budova z jakéhosi polystyrénu, na mnoha místech prokopnutého tak, že vidíte uvnitř železné palandy. Ubikace dělníků nejspíš. A na protější straně obludné paneláky, každý dobře o dvaceti patrech a takovém počtu vchodů, že se nimi i ty největší paneláky pražského Jižního města nemůžou rovnat.

A tak jdete v údivu nad tou změtí odlišných stylů, ohlušeni troubením klaksonů a přidušeni všudepřítomným pachem výfukových plynů, občas vás napadne, že teď už byste asi měli nejspíš znovu odbočit vpravo, abyste odvod obdélníku uzavřeli, ale nedbáte. Řeknete si – stejně tak dobře můžu odbočit až další kolmou ulicí, i ta mě dovede zpátky k hotelu, byť možná trochu obklikou, ale působí zajímavěji než ta opředchozí.

Postupujete tedy dále na sever, základní symetrickou orientaci máte stále v hlavě...jenomže když pak skutečně odbočíte, když ujdete onu vzdálenost, o níž se domníváte, že vás dělí od „vaší", správné křižovatky, od toho bodu, z něhož je to přece k hotelu co by kamenem dohodil, zjistíte, že to nejspíš není ona. Vypadají ty křižovatky zatraceně podobně jedna druhé, bude to ta další, říkáte si, a tak postupujete blok od bloku, snažíte se najít v plánu, kam jste to asi zašli, ale zjišťujete, že anglické názvy ulic tak, jak jsou v plánu vytištěny, nemáte s čím srovnat, protože názvy ulic na nárožích jsou převážně vyvedeny – jak jinak –v červených čínských znacích.

A tak vám nezbývá, než si přiznat, že jste nejspíš zabloudili, že jste asi špatně odbočili...no co se dá dělat, stane se. Ztratili jste cestu, ale ani trochu neztracíte hlavu. Peking mě nejspíš trestá za mou domýšlivost, řeknete si, ale nic se neděje, je tu moje druhá zbraň – umím se přece zeptat.

O tom, jak v Číně některé zbraně selhávají, však až příště, vážení posluchači.