J.H. Já bych byl rád, kdybyste se mně napřed představili. Kdybyste mi řekli, kdo jste. Stačí křestní jméno. A odkud jste sem do Číny přijely.

Eva: Volám sa Eva, prišla som z Trnavy, zo Slovenska jsme prišly. Povodny napad bol preto, ze tu mam spolužiačku, ještě zo základnej školy, celé ty roky udržujeme dobré vztahy, tak jsem sa na nu spolahla, ze nam pomoze v Číně.

J.H. Máte tu s sebou ještě svoji dceru. Tak já ji poprosím, aby se mně taky představila.

Martina: Dobrý deň, volám sa Martina, jsem tedy z Tranavy a tri týždně cestujeme po Číně.

J.H. A teď mi řekněte jaká místa jste v Číně navštívily, co všechno jste tu poznaly a co vám přišlo jako nejzajímavější zážitek. Kdo? Martina.

Martina: No prvý týžden jsme strávily v Pekingu a chodily jsme po pekinbských pamiatkách. To bolo Zakázané mesto, Tieanmen, Pahorok pietich pagod, potom Mesto nebeskeho pokoja, to je myslim všetko. Potom jsme v sobotu, v nedělu odešli do Šanghaja na štyri dny, to sme šli tým hard-sleeping, išli sme v noci, asi čtrnáct hodin do Šanghaja. Šli sme na noc, takže sme spaly vetšinu noci. Potom nad ránom sme videly to okolie, ale velmi ani nie, lebo ta cesta je lemována stromami, takže velmi toho nenie vidět.

Martina: Na a keď sme došly do Šanghaja, tak sme sa ubytovaly a len sme si večer prošli tu našu ulicu. A v Šanghaji sme prošly Šanghajské muzeum umenia, prierodovedne muzeum, v Sudžou sme boly, Sudžou bolo na cely jeden deň. To sú akože čínské Benátky. Je to mestečko obkolesené kanálmi, protieká im voda, jako by bylo na vodě. To je nejakých – asi hodinu od Šanghaja. A chtely sme jet ještě do Tianu na terakotovú armádu, ale to nám nevyšlo. Takže sme sa vrátily do Pekingu. A tu sem prešli potom Letní palác – a na nákupoch.

J.H. Já vám děkuju za to, co jste mi tu pověděly, protože jste mě trošku navedly, co všechno bych měl v Pekingu poznat sám. Ale teď mně řekněte, který z těch zážitků, o kterých jste tu mluvily, na vás udělal největší dojem. Co bylo pro vás největším překvapením tady – v Pekingu, nebo v Šanghaji. Záleží na tom, co zvolíte. Kdo z vás mi na to chce odpovědět?

Martina: No určite prekvapením bolo to, že nikdo neveděl po anglicky. Jazyková bariéra hned na začiatku a v Šanghaji, to už bolo lepšie, to už – keď že je to obchodné mesto, tak tam se už dalo dohodnúť, ozaj. A eště, co ma prekvapilo, tak to boli... neviem, ten zlozvyk Číňanov ...no, poviem to rovnou – pluť na chodník. To sme boly úplně v šoku a eště aj to, že oni hocikde hocičo odhodia. Odpadky. To sme bolo nemilo prekvapené... no a – čo ještě?

J.H. Povězte mi, jaký byl ten váš zážitek z jízdy vlakem. Slyšel jsem o jízdě čínským vlakem hodně vyprávět.

Eva: Velmi príjemně sme boly prekvapené. Prvýkrát sme išli lehátkom, to sou vlastně tri lehátka nad sebou a neuzatvorené ty kóje, jen oddělené, ale aj to bolo velmi slušné. Ta stevardka neustale upratovala, sbierala papiere, ale ty ludia se chovali normalne, to se mi velmi pacilo. A nazpat zo Šanghaja sem išli ložkovým, to sme boli črytia v kupé, to bola vyššia trieda, aj dražší to bolo samozřejmě, tam sme dostaly večeru ako v lietadle, papučky sme dostaly, zubné kefky tam boly, to už bolo prostě iné. Takisto čisté, usporiadané, i ti ludia sa chovajú normálne. Velmi mile som byla prekvapená, skutočně. Protože to boly dlhé cesty, nazpat to bylo nejakých jedenáct hodin iba, tam sme išli čtrnáct hodin, dlhžšie.