Když se v ulicích Pekingu neplánovaně zamotáte a dospějete do okamžiku, kdy vám nezbyde, než si přiznat, že se na cestu musíte zeptat, nepropadejte panice. Určitě se nakonec pomoci doberete a najde se dobrá bytost, která vám ochotně poradí a nasměruje vás. Mezitím však zažijete epizody, které vás zbaví dojmu, že vaše – jakkoli třeba nedokonalá – znalost angličtiny funguje v celém světě jako spásná záchytná kotva.

Vyšel jsem v tu chvíli z úvahy, že oslovit musím někoho z mladší generace, ta se přece už i v Číně jistě učí anglicky. (Dále pak, že by to měl být muž. Kdoví, jak by ve zdejších končinách působilo, kdybych zastavil osamoceně jdoucí mladou ženu.)

A tak jsem – v ruce rozložený plán města – vstoupil do cesty prvnímu mladíkovi, u kterého jsem odhadoval, že vypadá jako studijní typ. Možná podle brýlí, ale ty nosí v Číně skoro každý. Mladík se zastavil... a zatímco jsem mu kladl otázku, zda by mi mohl ukázat cestu k hotelu Friendship, spatřil jsem, jak se mu postupně rozšiřují šikmé oči, jak na mě chvíli užasle zírá... a pak – aniž by vydal hlásku, vystrčil proti mně obě dlaně a několikrát s nimi prudce zavrtěl v gestu, které jsem si nemohl vyložit jinak, nežli jako: odstup, satane! Pak beze slova zmizel v davu.

Napadlo mě, že jsem snad náhodou oslovil hluchoněmého, ale když jsem po malé chvíli, poté, kdy jsem zastavil jiného mladého domorodce, zažil navlas stejnou scénku, dospěl jsem k poznání, že Číňan na setkání s cizákem reaguje poněkud jinak, nežli je zvykem u nás. Copak jste nikdy v našich končinách nebyli svědky výjevu, kdy se bodrý našinec pokouší ukázat cizinci cestu, třebaže sám neumí v cizím jazyce ani slovo?

(Často lze vidět – dejte tomu na Vinohradské třídě - statného Čecha jak vehementně mává rukou nad hlavou obrýleného asijského turisty a přitom čistou pražtinou křičí na celé kolo: „Jo na Václavák? No hele, to je jednoduchý. Půjdeš rovně, támhle – chápeš? – vlezeš do podchodu ... víš, co je podchod? Takhle dolů se jde... pak vylezeš a vlevo uvidíš Muzeum. Muzeum, chápeš, co je muzeum, co máte doma jistě taky! A pak zase rovně a zase do podchodu. No a jseš tam, ty kluku šikmovokej, je to jednoduchý!")

Podobné vstřícnosti se v Číně většinou nedočkáte. Číňan se vyleká – nejspíš toho, že na něj mluvíte nesrozumitelnou řečí, a chce tuto situaci mít co nejdřív z krku.

Další mladý muž ovšem zareagoval trochu jinak. Zůstal také němý, ale připustil, abych mu plán města, na který jsem prstem vytrvale ťukal, strčil pod nos. Pak se na mapu dlouho, neobyčejně dlouho a zamyšleně díval. Měl přitom výraz člověka, který město, ve kterém žil, vůbec nepoznává. Přiblížil si plán ještě blíž k očím, pak se podíval na mě, zdálo se mi, že se stopou soucitu, pak jen pokrčil rameny – a opět beze slova odešel.

V té chvíli ke mně znenadání přistoupila drobná žena středních let. Za ruku vedla asi desetileté dítě a cosi tiše zašveholila. Na konci té věty jsem zaslechl – anebo se mi to jen zdálo? – slůvko HELP. Sláva, řekl jsem si, konečně mi někdo, kdo si všiml, že tápu, nabízí pomoc! A honem jsem té ženě podsouval plán před oči. Ta se však na něj ani nepodívala a jen zopakovala onu tichou větu a při závěrečném zvuku, který zněl skutečně jako help! ukázala na dítě.

Ach tak! Tady se pomoc žádá ode mne, došlo mi. Dříve než mě, vážení posluchači, odsoudíte za to, že jsem na zdraví onoho dítěte nepřispěl, musím honem dodat, že naprosto stejným způsobem mě o chvilku později oslovila další žena, v následujících dnech pak ještě několik podobných, vždy vedly za ruku dítě. To mně trochu pomohlo vyrovnat se s vědomím, že jsem se nezařadil mezi ty, kteří se svou velkorysostí pokoušejí usnadnit život chudých lidí v Asii.

Musím na to jinak, řekl jsem si a zamířil k osvětleným dveřím stravovacího podniku, který po celém světě nabízí smažená kuřata. Kde jinde, než v tomto mezinárodně známém bistru, by personál měl umět anglicky? No – neuměl, musím říct. Ale na druhou stranu jeho přístup byl neobyčejně střícný. Její přístup. Ta dobrá dívka za pultem, která měřila snad metr osmdesát, měla brýle a na hlavě firemní kšilt, se celá zajíkla ve snaze vysvětlit mi, kudy mám jít. Chvilku se radila s kolegou, napsala cosi na lístek a podala mi ho. Bylo na něm číslo 252, slovo bus a několik čínských znaků. Usmála se, když viděla, že to ve mně vzbudilo naději. A rukou mávala doprava... tam je zastávka, pochopil jsem. Poděkoval jsem a vydal se tím směrem.

Během chvilky slyším za sebou volání...Haló, haló...Dlouhá Číňanka běžela za mnou, až jí kšilt málem spadl z hlavy. Zadýchaně mi vytrhla lístek z ruky a podávala mi jiný. Na něm bylo znovu slovo bus, ale vedle číslo 16. A dívka přitom gestikulovala, pochopil jsem, že se omlouvá, spletla se, ukazovala, že musím na druhou stranu ulice a jet opačným směrem. Zatvářil jsem se nejspíš dost pochybovačně, ale ona si byla svým sdělením jista, vehementně ukazovala prstem k zastávce na druhé straně ulice a zatímco já přecházel a kličkoval mezi auty, ona stála u kraje vozovky a dohlížela na to, zda opravdu mířím k zastávce autobusu číslo 16. Teprve pak se uklidnila, zamávala mi a vrátila se ke svým kuřecím křidélkům.

Ano, autobus číslo 16 byl správným spojem, který mě skutečně zavezl zpět do přátelské náruče hotelu Friendship a který mně současně dokázal, že jsem z původní trasy sešel dobře o takových pět, šest kilometrů severně.

Budiž pochváleny dívky z KFC, musím prohlásit na závěr! A prosím jen, ať to nikdo nepovažuje za skrytou reklamu!