Na troskách bývalého císařství, které zbyly po požáru v roce 1921, nechal císař, stále ještě obývající Zakázané město, vybudovat tenisový kurt. Neměl však moc času, aby si zahrál, protože v listopadu 1924 byla císařská rodina ze Zakázaného města vystěhována.

V prosinci 1924 se do paláce nastěhovali přední historici oné doby, vedení Li Yuyingem a začali pořizovat soupis císařské sbírky.

Protože mnozí z nich byli profesory pekingské univerzity, jako například Shen Jianshi, Shen Yinmo a Ma heng, studenti dostali příležitost stát se jejich asistenty. Mezi nimi byli právě Shan a Na.

„Během mrazivé zimy vypadlo Zakázané město, v němž na většině nádvoří rostla tráva do výše kolen, nejvíc poničeně a zchátrale. Mnoho místností bylo zaneseno množstvím odpadků, ale museli jsme s nimi nakládat opatrně, protože v hromadách špíny a smetí mohlo být zahrnuta spousta uměleckých děl," říká Shan.

Aby zabránili případným krádežím, všichni, kteří tam pracovali, musili nosit zvláštní uniformy, které neměly žádné kapsy a rukávy měly pevně převázané bílými páskami.

Nahoru a dolů

Po devíti měsících usilovné práce bylo 10. října 1925 Zakázané město otevřeno veřejnosti pod názvem Palácové muzeum.

Prvním kurátorem Palácového muzea se stal uznávaný vědec Yi Peiji. Vedl muzeum k jeho rozkvětu na konci 20. let, ale jak uvádí Shan, v roce 1931 se musel své práce vzdát, protože byl ošklivě nařčen svým politickým protivníkem z toho, že kradl umělecká díla. Brzy na to zemřel.

V roce 1931napadla japonská vojska severovýchodní Čínu. Tehdy personál Palácového muzea na příkaz ústřední vlády vybrali některá nejdůležitější umělecká díla z císařské sbírky a tajně je poslali do Nanjingu, tehdejšího hlavního města, vzdáleného více než 1000 kilometrů jižně od Pekingu.

Někteří členové personálu, včetně Naa, odcestovali do Nanjingu, aby dohlíželi na národní poklad, který byl později transportován do Chongqingu, který se těsně předtím, nežli japonští vetřelci v roce 1937 dobyli Nanjing, stal hlavním městem Číny.

Ostatní, včetně Shana, zůstali v Zakázaném městě během celé války.

Zásluhou velkého úsilí mnoha Číňanů, kteří zůstali v Pekingu, se podařilo odvrátit, aby japonská vojska od počátku války Zakázané město nevyrabovala ani se nepokusila otevřít jeho ocelová vrata ve chvíli, kdy se stahovala.

V průběhu deseti let „kulturní revoluce" se mladé Rudé gardy soustavně pokoušely do Zakázaného města proniknout.

Shan zůstal se svou rodinou po celé desetiletí zavřen v muzeu, protože tehdejší premiér Čouenlai vydal pokyn, aby brány zůstaly uzamačeny, aby tak národní poklad byl uchráněn.

Po šest desítek let od roku 1931 se Shan a Na, kteří byli v dobách svého mládí dobrými přáteli, nesetkali.

Stalo se tak až v roce 1994, kdy Shan navštívil Taipei. Tehdy se oba znovu setkali a oba v okamžiku, kdy se navzájem poznali, nedokázali zadržet slzy.

„Na se mě ptal na mnoho spoluzakladatelů Palácového muzea. Po krátké uvažování jsem řekl pouze tři slova: ´mei you le´ - nezůstal nikdo," zavzpomínal Shan.