Pej Čchiu svraštil nízké čelo. Zhluboka se nadechl a pak spustil.

„Bylo to takhle. Toho dne, jak jsem povídal, sem přijel Wu a ved tři koně. Řek, že pán a jeho žena zůstanou na statku přes noc. Nevěděl jsem, že se pán oženil. Ale neptal jsem se.

Wu je mizera. Zavolal jse Su-niang. Řek jsem jí, ať zabije kuře. Věděl jsem, že si pán přijel pro nájemný. Tak jsem řek Su-niang, ať připraví pánovu ložnici a to kuře upeče na kousku česneku. Pak jsem zaved koně do stodoly. Pořádně jsem je vyhřebelcoval a nakrmil.

Když jsem se vrátil do chalupy, pán seděl za stolem. A před ním červená pokladnice. Věděl jsem, že chce nájemný. Povídám, že nemám, že jsem koupil nový osivo. Napřed mě proklel, pak řek Wuovi, aby se kouk, jestli jsou pytle s osivem ve stodole. Nakonec přikázal, abych Wuovi ukázal všude všechna pole.

Vrátili jsme se až za soumraku. Pán volal z ložnice, že chce jíst. Su-niang mu to tam zanesla. Já sněd misku ovesný kaše s Wuem před stodolou. Wu řek, že když mu dám padesát měďáků, voznámí pánovi, že se o pole dobře starám. Ty měďáky jsem mu teda dal a von šel spát do stodoly. Seděl jsem venku a přemejšlel, jak sehnat peníze na nájemný. Když Su-niang poklidila v kuchyni, povídám, ať jde spát na seník. Sám jsem se uložil vedle Wua. Pozdějc jsem se zase probudil a přemejšlel vo tom nájemným. Nejednou jsem si všim, že tam Wu nejni."

„Byl na seníku," zasáhl Ma Žung a zazubil se.

„Obejdeme se bez těch frivolních řečí"! utrhl se na něho soudce. „Mlč a nech ho mluvit"!

Rolník si této mezihry vůbec nevšiml. Vraštil čelo a vyprávěl dál:

„Vyšel jsem ven. Ty tři koně byli taky pryč. Najednou koukám, že se v pánově ložnici svítí. Myslel jsem, že je pořád vzhůru, chtěl jsem mu to povědět. Klepal jsem na dveře, ale von nic. Obešel jsem dům a koukám, okno je dokořán, pán a jeho žena v posteli. Myslel jsem, že je to mrhání, nechat svítit lampu, když člověk spí. Olej se teď platí po deseti měďácích za libru. Pak koukám, pán a jeho žena jsou samá krev.

Tak jsem vlez dovnitř a hledám pokladnu. Ale jediný, co jsem viděl, byl můj srp. Ležel na podlaze a kolem všude samá krev. Vím, že je zabil ten darebák Wu. Utek s pokladnou a s koňma."

Ťiao Taj otevíral ústa, aby něco řekl, ale soudce energicky zavrtěl hlavou.

„Hned jsem věděl: řeknou, že jsem ho zabil já!" mumlal Pej Čchiu. „A budou mě bít tak dlouho, až řeknu, že jsem to udělal. Potom mě popravěj a moje dcera Su-niang nebude mít kde hlavu složit. Proto jsem vzal ze stodoly vozejček a postavil ho pod okno a vytáh jsem ty mrtvoly z postele. Žena byla ještě teplá. Přestrkal jsem je přes okenní polštář do vozejku. A ten jsem vodtáh k morušovými hájku, shodil jsem těla pod křoví a šel jsem zase do stodoly, trochu se vyspat. Povídám si, že za svítání se tam vrátím s rejčem a pořádně je pohřbím. Jenomže ráno tam přijdu a těla jsou pryč"!

„Cože?" zvolal soudce. „Říkáš pryč?"

Pej Čchiu důrazně kýval hlavou.

„Jo, pryč. Povídám si, že je někdo našel a šel to říct biřicům. Tak jsem se hnal zpátky domů a zabalil srp do pánovejch šatů. Vzal jsem šaty jeho ženy a utřel jima rohože na posteli a podlahu. Ale z rohože nechtěla krev pustit, tak jem ji sundal a všechno do ní zabalil. Odnes jsem tu roli do stodoly a schoval pod seno. Probudil jsem Su-niang a řek jsem jí, že všichni odjeli před svítáním do města. Takhle to bylo. Přísahám, že to tak bylo, Vaše Milosti. Nedovolte, aby mě tloukli, Milosti, já to neudělal!"

A začal zuřivě bít hlavou o zem.