Na východě města Lhasa leží klidný dvůr, sídlo Nakladatelství tibetských klasických děl. Na dvoře stojí několik nízkých patrových budov a rostou vysoké a staré stromy. Uprostřred dvora je umístěna socha zakladatele tibeštiny Tunmi Sangboza, který se návštěvníkům jeví jako vykladač změn tibetské kultury v dlouhé historické době. Dnes jsem přijeli navštívit dva učence, kteří usilující o to navázat na tibetskou historii a kulturu.

Pan Gesangyixi je velmi štíhlý, nosí brýle s pozlacenou obroučkou, vedle něho sedí jeho kolega Basangciren. Když jsme přišli, oba soustředěně psali. Pan Gesangyixi je ředitelem tohoto nakladatelství. S hrdostí nám říká:

„Naše nakladatelství má jen osm pracovníků, kteří ale vykonávají velký kus práce. Hlavním úkolem našeho nakladatelství je zachránit a upravit klasická tibetská díla. Dělali jsme průzkumy, šli jsme mezi lidi, navštívili jsme kláštery. Sebrali jsme už více než 600 klasických děl ve formě rukopisů a dřevorytin. Upravujeme je podle jejich důležitosti a pak je postupně vydáme.

Tibetská kultura jako součást čínského kulturního dědictví má svérazný, tajuplný a náboženský obsah, láká ke studiu mnoho čínských i zahraničních badatelů. Z historických a náboženských důvodů se mnoho tibetských klasických děl roptýlilo do rukou obyvatel a veřejnosti ani odborníkům nejsou známa. Na konci osmdesátých let minulého století bylo v Tibetu založeno speciální nakladatelství tibetských klasických děl. Od té doby bylo vydáno přes 50 děl z oboru tibetské historie, náboženství, mediciny, astronomie, tibetských kalendářů a biografií atd. Taková klasická díla v uplynulých stech let existovala pouze ve formě rukopisů a dřevorytin, jejich vydání má velký akademický význam.

Tato práce klade velké nároky na znalosti pracovníků po stránce tibeštiny a tibetologie. Pan Gesangyixi byl aspirantem v oboru klasické tibetské literatury, je známým tibetským učencem a překladatelem. Zástupcem ředitele nakladatelství Basangciren je tibetský překladatel vysoké úrovně, který se po léta zabývá vydáváním tibetské literatury.

V archivní místnosti jsme viděli v knihovně kopie rukopisů obalené žlutou bavlněnou tkaninou. Ředitel nám sdělil, že tyto rukopisy, které budou upravovat, jsou vzácné a dostali je často po překonání velkých obtíží i za vysoké ceny.

I když osm pracovníků tohoto nakladatelství pracovalo velmi usilovně jeden rok, vydali jen dvě tři knihy a každá z nich byla vytištěna maximálně ve třech tisících výtiscích. Gesangyixi vysvětlil, že vydání klasických děl vyžaduje velké množství práce.

„Především musíme dělat průzkumy a poznat zdroje rozptýlených rukopisů. Jakmile je dostaneme, okopírujeme je, protože originál musí být dobře zachován. Potom následuje redaktorská práce. Ve vydavatelské poznámce musíme popsat stručné historické pozadí, ve kterém autor napsal dílo, a stručnou informaci o díle. Klasická tibetská díla obvykle nemají rejstřík, musíme ho sepsat, a to není lehké, často jsme kvůli sepsání rejstříku jedno dílo přečetli několikrát. Po úpravě je přepíšeme do počítačů. Než je rukopis dán do tiskárny, je třeba udělat třikrát až čtyřikrát korektury.

„Naše nakladatelství poskytuje badatelům tibetologie, náboženským pracovníkům a historikům, jakož i čtenářům majícím zájem o tibetskou historii neznámé údaje. Mají naše knihy rádi." Ukončil ředitel rozhovor.