Předchozí část jsme uzavřeli ve chvíli, kdy při výslechu Pej Čchciua vstoupil do místnosti kulaťoučký muž, který měl dlouhý knír, vlající licousy a mohutný vous. Vrhl na soudce rychlý pohled, hluboce se uklonil a řekl:

„Tato osoba je Cao Che-skien, statkář z nezbytí, svou zálibou však filozof. Předpokládám, že vaše Ctihodnost je naším novým náčelníkem"? A když soudce přisvědčil, pokračoval:

„Jel jsem právě kolem, když tu mi jeden rolník řekl, že na hospodářství mého souseda Fana jsou lidé od soudu. Proto jsem si dovolil přijít a poptat se, mohu-li být něčím nápomocen." Snažil se dohlédnout za soudce na těla, ležící na zemi, ale soudce se rychle postavil před něho a řekl stručně:

„Vyšetřuji zde vraždu. Jestli laskavě chvilku posečkáte dole u cesty, přijdu brzy za vámi."

Jakmile doktor Cao s další hlubokou úklonou odešel, řekl seržant Chung:

„Vaše Ctihodnosti, na těle toho mnicha nejsou patrné žádné známky násilí. Pokud to mohu posoudit, zemřel přirozenou smrtí."

„Prověříme to dnes odpoledne u soudu," řekl soudce. Pak se obrátil k rolníkovi: „Mluv! Jak vypadala paní Fan?"

„To nevím, vaše Milosti!" zakvílel Pej Čchiu. „Když přišla na statek, neviděl jsem ji, a když jsem našel její tělo, měla tvář celou od krve."

Soudce Ti pokrčil rameny. Řekl Ma Žungovi:

„Skoč pro biřice a Ťiao Taj tedy pohlídá toho lumpa a mrtvoly. Ať biřici udělají nosítka z větví. Dohlédněte, aby mrtvé dopravili k soudu. Tady Pej Čchiua zavřete do vězení. Na uzpáteční cestě se zastavte ve stodole, a ať vám Pej Čchiu ukáže, kam schoval tu rohož a šaty obětí. Já se teď s Chungem vrátím na statek, prohlédnu dům a vyslechnu to děvče."

Soudce dostihl doktora Caa, který si opatrně razil cestu podrostem a rozhrnoval jej přitom dlouhou holí. Jeho sluha čekal u cesty a za uzdu držel osla.

„Musím se ještě stavit ve Fanově domě, doktore Cao," řekl soudce Ti. „Až tam budu hotov, použiji této příležitosti a navštívím vás."

Doktor se hluboce uklonil, vylezl na osla, hůl položil přes sedlo a odklusal.

Když přišli do stavení, požádal soudce Chunga, aby zavolal děvče z pole. Sám šel rovnou do ložnice.

Bylo tam jedno velké lůžko s holým dřevěným rámem, dvě židle a prostý toaletní stolek. V rohu u dveří stál stoleček s olejovou lampou. Když se zahleděl na holé lůžko, padl mu zrak na hluboký zářez v dřevěném rámu u hlavy. Zdálo se, že třísky jsou čerstvé a že byl zásek udělán nedávno. Soudce pochybovačně zavrtěl hlavou a přešel k oknu. Viděl, že dřevěná petlice je zlomená. Užuž se chtěl obrátit, když tu si povšiml složeného papíru, ležícího na podlaze přímo pod oknem. Zvedl jej a shledal, že je v něm laciný dámský kostěný hřebínek zdobený třemi kulatými kousky barevného skla. Zabalil jej opět do papíru, uložil do rukávu a zmateně uvažoval, jestli mohou být do toho případu zapletené dvě ženy. Kapesníček, který nalezl v chatrči, patřil dámě. Tento laciný hřebínek byl zřejmě majetkem venkovanky. S povzdechem zamířil do světnice, kde čekal Chung s Pejovou dcerou.

Soudce viděl, že děvče má z něho smrtelný strach. Ani se k němu neodvážila pozvednout oči. Řekl laskavě:

„Poslyš, Su-niang, tvůj otec říkal, že jsi onedky udělala pánovi výborné pečené kuře."

Děvče na něho plaše pohlédlo a pak se pousmálo. Soudce mluvil dál:

„Doufám, že paní kuře také chutnalo?"

Su-niang se zarazila. Pokrčila rameny a řekla:

„Ta je ale nafoukaná, to vám teda řeknu! Seděla v ložnici na židli a ani se na mě nepodívala, když jsem ji pozdravila. Aby si nezadala!"

„Poslyš," řekl soudce Ti, „teď nám ukážeš cestu k domu doktora Caa. Biřici ti dole u chatrče dají koně. Pak s námi můžeš jet do města. Tvůj otec tam jede také." Otočil se a vyšel z místnosti.