(rozhovor s přední českou sinoložkou a překladatelkou z čínštiny)

V dnešním pořadu Jak se jim žije vám představím paní Věnu Hrdličkovou, přední českou sinoložku a překladatelku čínské literatury do češtiny. Paní Věna Hrdličková – přes svůj možno říci velmi úctyhodný věk – navštívila v minulých týdnech Čínu. Dříve, než zamířila na konferenci o vypravěčství, která se konala ve městě Yang Zhou, strávila několik dnů v Pekingu. Zde jsem s ní také natočil následující rozhovor.

J.H. Možná to není ode mne úplně taktní, protože by se dalo předpokládat, že z vašich knížek vím, jaká byla vaše cesta vůbec k čínštině a do Číny, ale nevím to přesně, přiznávám. Takže jsem se vás chtěl zeptat jako se ptám většiny lidí, s kterými jsem se setkal a kteří se čínsky naučili a kteří studovali sinologii – jak k tomu vlastně přišli? Co je přivedlo k té – pro nás – poměrně exotické zemi, jazyku, kultuře.

Hrdličková: Pro nás s manželem, to tehdy ještě nebyl můj manžel, ale jak se tehdy říkalo, chodili jsme spolu, takže vlastně už za války, v roce 1944, když byly zavřené vysoké školy, tak jsme hrozně toužili po vědomí a po tom, že bychom se rádi podívali, až to všechno skončí, do světa, tak jsme dostali do rukou Mathesiovy Zpěvy staré Číny, které se nám velmi líbily a řekli jsme si, že bychom chtěli Čínu lépe poznat a učit se i její jazyk. A k vlastnímu překvapení jsme zjistili, že v Praze byly kurzy čínštiny v Orientálním ústavu, kde právě učil pan – tehdy ještě nebyl profesor, ale pak doktor Jaroslav Průšek.

Tak jsme tam začali chodit, naučili jsme se základy a v roce 1945, když byly otevřeny univerzity, tak jsme se přihlásili na... No my jsme ze začátku museli studovat vlastně filozofii nebo religionistiku a teprve v druhém semestru začal přednášet pan profesor Průšek čínský jazyk a kulturní dějiny Číny. A tak jsme u něho tedy absolvovali.

Potom jsme ještě studovali na Harwardu, rok. Složili jsme...dostali jsme doktorský titul tehdy a v roce 50 jsme jeli do Číny.

J.H. Ty styky s Čínou byly později asi komplikovanější a přerušené. Jak jste si udržovali kontakt s touto zemí?

Hrdličková: My jsem byli v Číně do roku 1954, pak jsme byli v Japonsku. Kontakty s Čínou, to bylo velice složité, protože u nás prakticky...pak jsme si to uvědomili, že pětadvacet let nevyšla kniha o Číně. V tom období, kdy byla taková ta roztržka hlavně tedy mezi Sovětským svazem a Čínou, tak u nás byli velice striktní a vůbec se nevydávaly žádné knížky o Číně, což samozřejmě pro nás a pro všechny sinology bylo velmi těžké období.

Ale snažili jsme se udržovat styky jak jen to šlo. I pro Číňany samotné, nechtěli jsme je ohrožovat, aby se nedostali do zbytečných komplikací. Ale vzpomínám třeba – my jsme patřili k těm, kteří u nás propagovali, nebo měli jsme přednášky o pěstování těch miniaturních stromků, bonsaí. A protože to bylo umění, které vlastně začalo v Číně, takže jsme šli na čínské velvyslanectví, jestli by nám nepůjčili nějaké bonsaie, které tam měli, a když jsme vyšli, tak tam čekala SNB a museli jsme se legitimovat a vysvětlit, proč jsme byli na čínském velvyslanectví. Takže takhle daleko to šlo. Ale žádné důsledky špatné, nebo nějaký dopad to na nás nemělo.

J.H. Já vím, že jste publikovala řadu knížek, řadu překladů. Některé z nich mám dokonce s sebou, to je to poslední vydání Příběhů staré Číny?

Hrdličková: Nejkrásnější příběhy staré Číny.

J.H. Pokud ty knížky vznikaly v tomto složitém období, jak jste sháněli podklady, materiál pro tuto práci?

Hrdličková: Tato knížka vyšla teď nedávno. No a my, když jsme už byli tady v Číně v padesátých letech, tak jsme byli vášniví milovníci knih, a doma nemáme nic než knihy, všude jsou jen police plné knih, takže jsme si s manželem opatřili dost materiálu, abychom i v těch dalších letech mohli ve studiu čínské kultury pokračovat.

J.H. Tolik z dnešního pořadu Jak se jim žije. Další část setkání s paní Věnou Hrdličkovou vám nabídnu opět za týdne. Pořad připravil Jiří.