Kniha fotografií s názvem Mojí rodiče, která letos v Číně vyšla má přes sto dvacet fotografií a zaznamenává životní osudy jeho rodičů - starých rolnických manželů. Jejich práci na poli, jak si vzájemně pomáhají stříhat nechty, jak matka doprovázela do školy svého vnuka, jak jej krmila. V uplynulých 30 letech rodičům zbělely vlasy a jsou zhrbení, ale vnuk mezitím již vystudoval univerzitu.

Putovní fotografická výstava se stejným titulem Mojí rodiče se poprvé konala v roce 1998 a pak byla v dalších deseti čínských provinciich. Byla instalována také na stovkách čínských vysokých škol a vidělo jí přes milion návštěvníků, kteří byli dojatí k slzám. V knize navštěvníků bylo mnoho dojímavých zápisů, věsměs uváděly, že tyto fotky povzbudili návštěvníky vystavy, aby nezapomínali na své rodiče, aby odložili svou práci a hned se vrátili domu k návštěvě rodičů. K tomu říká,

Dá se říct, že moji rodiče prožili život, jaký v Číně prožili tisíce a tisíce jednoduchých lidí. To vyprovokovalo široké řady návštěvníků, aby se podívali na fotky mých rodičů, poslouchali příběh mých rodičů a byli hluboce dojati k slzám. Řekli, že jsem udělal to, co by chtělo udělat tisíce a tisíce obyvatel. Tehdy jsem na to nemyslel, jenom jsem chtěl něco udělat pro své rodiče.

50letý Jiao Bo vyrostl v hornaté chudé vesnici u města Zibo v provincii Shandong ve východní Číně. Jeho otec se učil čínštinu 4 roky a pak byl nucen vrátit se domu, kde pracoval jako truhlař. Přál si však, aby mladší generace byla vzdělanější. Jiao Bo je nejmladším synem rodiny. Starší bratr a sestra neuskutečnili přání otce, jenom Jiao Bo. Když mu bylo 15 let, po přijímací skoušce se stal učitelem. Jeho otec z toho měl velkou radost. Prodal nejlepší dřevo a za třista jůanů koupil pro syna kolo, hodinky a kabát.

Jiao Bo pochopil, jak ho rodiče hluboce milovali. V roce 1974 si Jiao Bo půjčil starý fotoaparat od svého kolegy, Vrátil se domů a udělal první fotku svých rodičů. Řekl, že pokud si pamatuje, tak rodiče do té doby neměli žadnou fotku. Potom pokaždé, když se Jiao Bo vracel domů fotil své rodiče. Ale Jiao Bo měl stále větší touhu stát se profesonálním fotografem. V roce 1983 studoval na Pedagogickém institutu ve městě Zibo. Ve škole byl také fotografický kroužek, kterého členem se Jiao Bo stal. Po absolvování institutu pracoval jako fotograf v novinách a stále fotil své rodiče.

Od děstství jsem se choval k rodičům dobře, vždycky jsem se bál, že nás jednou opustí. Myslím, že nás nikdy neopustí. Teď když mám vlastní rodinu a děti vidím každým dnem jak rodiče stárnou. Čas nejde zastavit, ale fotoaparát zachytí všechno, včetně mládí. Jednoho dne v zimě, když bylo matce 80 let, byla nemocná. Lékař řekl, že matka dlouho nebude žít. Udělal jsem pro matku a otce fotku, myslel jsem, že to bude jejich poslední. Ale na druhý den se matka uzdravila. K tomu říká,

Myslím si, že matka nás nechce opustit, ale chce, abych pro ní udělal jěště více fotek. Dá se říct, že moje fotky jí poskytly život a duševní silu.

Jeho fotogratická dovednost se stále zvyšovala. V roce 1998 v čínské galérii uspořádal fotografickou výstavu Moje rodiče, kterou navštívila i jeho 86letá matka a získal nejvyšší cenu, „Cenu za přínos lidstvu".

Do roku 2000, kdy zemřely jeho rodiče, celkem udělal 12000 fotek a 600hodinový videozáznam, které zaznamenaly jeho rodiče a změnu společenského života na čínské vesnici.