Před jeden a půl měsícem jsem napsal novinový článek, v němž jsem analyzoval fenomén soutěže Super Girl. Vyšel ve víkendové příloze China Daily den po velkolepém finále této nesmírně populární pěvecké soutěže.

Od té doby jsem byl citován několika anglickými tiskovinama, mezi nimi byly The South China Morning Post, The New York Times a v posledním případě asijské vydání časopisu Time.

Dalo by se předpokládat, že pozorností tak renomovaných kolegů budu polichocen. Na rozdíl od toho jsem trochu konsternován, protože jsem byl vytrvale špatně pochopen – a to ve všech směrech, jaké si dovedu představit.

Všichni z mého článku citovali stejnou větu a mylně ji připisovali na vrub čínské vládě: „Jak je možné, že jistá imitace demokratického systému dospěje k tomu, že vybere zpěváka, který sotva dokáže udržet intonaci?"

Prohlašuju to jednou pro vždy: „Nikdo – ani státní agentura, ani můj šéf – mně nedal žádný pokyn ani náznak, že bych měl zpochybnit oprávněnost vítězky, rozpustilé Li Yuchun. Shodou okolností jsem milovník zpěvu a byl jsem opravdu na rozpacích. Kromě toho existovala obecná shoda v tom, že mezi pěti finalistkami je Li po pěvecké stránce nejslabší. To připouštěli i její fanoušci. To ovšem neznamená, že by se nemohla stát dobrou představitelkou zábavného umění.

O to ale nejde. Na rozdíl od toho, co napsal Time, můj článek nebyl redakční ani nevyjadřoval názor někoho jiného, který by tak nějaký názor. Byl to souhrn z debaty, který probíhala v srpnu v časopise Kulturní Čína a já jsem pokusil obsáhnout všechny podstatné body, které v ní uvedly přední osobnosti v tomto oboru. Nikdo z nich není, mimochodem, zaměstnancem China Daily.

Moje tak často citovaná poznámka byla vyřčena vlastně mimochodem. Přestože odráží mé vlastní rozpaky, které sdílela většina těch, s nimiž jsem vedl rozhovory.

Čím více jsem hovořil s lidmi, tím víc jsem si uvědomoval, že Super Girl je jistý druh hlavolamu, který představuje vhodný příklad pro oprávněnost onoho úsloví o jednookém, který je králem mezi slepými.

Redakční článek listu South China Morning Post prohlásil, že jsem se mýlil, protože jsem nepochopil podíl hlasu publika při demokratickém rozhodování.

Jistě, patnáct textových zpráv, jež mohly z každého mobilního telefonu přispět k volbě, jsou něčím jiným, nežli hlas jednoho člověka. Ovšem pokud se shodují hlasy miliónů lidí, nesimuluje to konec konců aspoň ducha demokracie, když už ne všechny její detaily? Na druhou stranu by to ovšem znamenalo, že všichni experti by dělali z komára velblouda, že by jejich názor byl zbytečný.

Tento autor vzápětí jedním dechem napsal článek s názvem „Učedník", v němž v politickém smyslu uvádí protikladný příklad v souvislosti s demokracií, když se zmiňuje o tom, že Donald Trump, jeden z největších bossů, sám zaujímá konečná rozhodnutí a nic nedbá na žádný volební systém.