Ve čtyřicáté druhé části ve vracíme do situace, kdy soudce Ti vysvětluje, proč se domnívá, že zavražděná žena nebyla zmizelá paní Ku. Svůj názor na to ovšem vyjádřil také seržant Ma Žung.

„Na druhé straně se ta žena snažila, aby jí Pej a jeho dcera neviděli do tváře," podotkl. „To zase svědčí o tom, že to byla paní Ku a že nechtěla, aby ji poznali. (Její bratr nám přece řekl, že se často toulával se sestrou v polích, můžeme tedy předpokládat, že ji Pej a jeho dcera od pohledu znali.)"

„To je pravda!" řekl soudce s povzdechem. „A protože ji Pej viděl, jen když měla tvář zalitou krví, nemohl ji po vraždě poznat – jestli to byla skutečně paní Ku! No, a pokud jde o mnicha, půjdu hned po obědě do chrámu Bílého mraku a pokusím se o něm dozvědět víc. Řekni strážným, ať mi připraví úřední nosítka, seržante! Ty, Ťiao Taji, se odpoledne s Ma Žungem pokusíš dopadnout a zatknout toho A Kuanga. A když už se budete rozhlížet po okolí, můžete hned taky prohledat ten opuštěný chrám. Není vyloučeno, že mrtvá žena byla pohřbena tam. Člověk, který ukradl její mrtvolu, nemohl jít daleko!"

„A Kunga dostaneme, spolehněte se, pane!" řekl Ťiao Taj se sebejistým úsměvem. Vstal a vyšel z pracovny.

Písař přinesl soudci polední rýži. Ti bral právě do ruky jídelní tyčinky, když vtom se Ťiao Taj vrátil.

„Před malou chvilkou, jak jsem teď šel kolem vězení, nakoukl jsem náhodou do cely. Jsou tam prozatím uložená ta dvě těla. Tchang sedí u mrtvoly Fan Čunga, drží v dlaních jeho ruku a slzy se mu kutálejí po tváři. (Tak tohle měl zřejmě na mysli ten hostinský, když říkal, že Tchang je jiný než ostatní muži!) Je to dojemný pohled, pane! Raději tam ani nechoďte."

A byl pryč.

V další kapitole soudce navštíví opata budhistického chrámu a povečeří na břehu řeky.

Po celou cestu k východní bráně byl soudce zahalen v mlčení. Teprve když je nesli po Duhovém mostě přes potok, upozornil Changa, jak nádherný pohled je na chrám Bílého mraku před nimi. Na pozadí zeleného horského svahu se rýsovaly bílé mramorové brány a střechy kryté modrými taškami.

Nosiči s nimi stoupali vzhůru po mohutném mramorovém schodišti a pak složili palankýn na prostorném nádvoří s širokým ambitem kolem dokola. Soudce Ti podal staršímu mnichovi, který mu vyšel v ústrety, velkou červenou navštívenku.

„Jeho Svatost právě končí odpolední motlidby," řekl mnich.

Vedl je přes tři další nádvoří. Každé z nich bylo vždy o stupeň výše na horském svahu a spojovala je nádherná tesaná mramorová schodiště.

Na třetím nádvoří vzadu byly příkré schody. Nahoře soudce Ti viděl dlouhou úzkou terasu, vytesanou přímo ve skále porostlé mechem. Slyšel šum tekoucí vody.

„Tady je někde pramen?"

„Ovšem, vaše Ctihodnosti," odpověděl mnihc. „Vytryskl ze skály pod námi před čtyřmi roky, když na tomto místě Světec-zakladatel objevil posvátnou sochu Pána Maitréji. Socha je uložena tady ve svatyni na druhé straně rozsedliny."

Soudce si nyní povšiml, že mezi terasou a vysokou skálou je asi pět stop široká rozsedlina. Můstek, sestávající ze tří příčně položených prken, vedl k velké temné jeskyni.

Soudce Ti vkročil na můstek a pohlédl dolů do hluboké rozsedliny. V hloubce asi třiceti stop se přes špičaté kameny valil prudký potok. Ze strže stoupal příjemný chlad.

V jeskyni na druhé straně viděl zlaté mříže a za nimi závěs z rudého hedvábí. Ten zřejmě halil místo nejposvátnější, svatyni se sochou Meitréjovou.

„Opat sídlí na konci terasy," řekl starý mnich a vešel do domku.