Na konci předchozí části – ta nynější je čtyřicátá třetí, vážení posluchači – jsme sledovali soudce Ti, který se vydal na návštěvu do budhistického kláštera.

Starý mnich vyzval soudce, aby šel dál.

Nádherné lehátko z vyřezávaného ebenu s červenými hedvábnými polštáři zabíralo celou zadní polovinu místnosti. Uprostřed seděl na zkřížených nohách kulaťoučký mužíček, zachumlaný narychlo do volného šaru z tuhého zlatého brokátu. Pozdravil soudce úklonou kulaté, úplně vyholené hlavy a ukázal mu na velké vyřezávané křeslo před lehátkem. Opat obrátil soudcovu navštívenku a uctivě ji položil na oltáříček ve výklenku za lehátkem. Stěny kolem výklenku halily hedvábné závěsy, na nichž byly vyšité scény z Budhova života. Místnost byla prosycena těžkou vůní jakéhosi cizokrajného kadidla.

Starý mnich postavil vedle soudcova křesla čajový stolek z vyřezávaného tvrdého temně červeného dřeva a nalil mu šálek vonného čaje. Opat vyčkal, až se soudce napije, a pak řekl překvapivě silným, zvučným hlasem:

„Tento nevědomý mnich se chystal zajít zítra k soudu a projevit Vaší Excelenci svou úctu. Velice mě rmoutí, že mě Vaše Excelence přišla navštívit jako první. Tento mnich si nezasluhuje, aby mu byla prokázána taková pocta."

Velkýma přátelskýma očima hleděl zpříma na soudce. Třebaže byl Ti přesvědčený konfucián a nechoval valné sympatie k budhistickému náboženství, musel připustit, že malý opat je pozoruhodná osobnost s velkou důstojností. Pronesl několik zdvořilých vět o velikosti a kráse chrámu.

Opat zvedl baculatou ruku.

„Za to vše vděčíme milosti našeho Pána Maitréji," řekl. „Před čtyřmi staletími se mu zlíbilo zjevit se tomuto světu v podobě sochy ze santalového dřeva, přes pět stop vysoké, která ho představuje, an sedí se zkříženýma nohama, pohroužen v meditaci. Náš Světec-zakladatel sochu objevil v této jeskyni, a proto zde byl postaven chrám Bílého mraku, aby střežil východní části naší říše a ochraňoval všechny námořníky." Opat odříkal tiše modlitbu a mezi prsty mu přitom proklouzávaly jantarové kuličky růžence. Potom pokračoval:

„Chystal jsem se pozvat Vaši Excelenci osobně, aby nás poctila svou přítomností při obřadu, který se brzy bude konat v tomto skromném chrámu."

„Bude mi ctví," odvětil soudce s úklonou. „Co je to za obřad?"

„Zbožný pan Ku Meng-pin," vysvětloval opat, „požádal o dovolení, aby směl dát zhotovit kopii posvátné sochy v životní velikosti a darovat ji chrámu Bílého koně, ústřední svatyni budhistického náboženství v našem císařském hlavním městě. Nelitoval žádných výdajů, aby tento zbožný záměr uskutečnil. Najal mistra Fanga, nejlepšího budhistického řezbáře v naší šantungské provincii, aby pořídil nákresy posvátné sochy přímo tady v chrámu a co nejpečlivěji ji poměřil. Pak mistr Fang pracoval po tři týdny v sídle pana Kua a podle svých poznámek a nákresů vyřezával z cedrového dřeva kopii. (Po celou tu dobu s ním pan Ku jednal jako se svým váženým hostem, a když bylo dílo dokončeno, uspořádal skvělou hostinu, na níž se mistru Fangovi dostalo čestného místa.) Dnes ráno dal pan Ku dopravit sochu do chrámu v nádherné schránce z růžového dřeva."

Opat pokyvoval hlavou a spokojeně se usmíval, zřejmě pro něho měly tyto věci velký význam. Potom pokračoval:

„Jakmile věštci stanoví pro tuto radostnou událost příznivý den, bude kopie sochy v našem chrámu slavnostně vysvěcena. Velitel pevnosti pro nás získal povolení, aby mohl sochu do hlavního města provázet oddíl kopiníků. Neopomenu Vaši Excelenci včas informovat, jakmile bude stanoveno datum a hodina slavnostního vysvěcení."

„Výpočty byly právě dokončeny, Vaše Svatosti," ozval se hluboký hlas za soudcovými zády, „příhodná doba nastane zítra večer o hodině, kdy končí druhá hlídka."