V dnešní části, která je čtyřicátá čtvrtá, se vracíme do budhistického chrámu, do kterého soudce Ti zavítal.

Vysoký hubený mnich pokročil vpřed. Opat jej představil jako Chuej-pena, převora kláštera.

„Nebyl jste to vy, kdo dnes rána identifikoval mrtvého mnicha?" zeptal se soudce Ti.

Převor vážně přisvědčil.

„Je nám všem úplnou záhadou," řekl, „co přivedlo našeho almužníka C´chaje v tak neobvyklou hodinu na místo tak vzdálené! Jediným vysvětlením může být, že ho snad povolal některý rolník, který si přál udělit našemu klášteru almužnu a získat si tak zásluhy – a že ho na zpáteční cestě přepadli lupiči. Ale možná že Vaše Ctihodnost narazila na nějaké stopy?"

Soudce odpověděl, poškubávaje se za licousy:

„Domnívám se, že někdo třetí, dosud neznámý, chtěl za každou cenu znemožnit identifikaci mrtvé ženy. Náhodou šel kolem váš almužník a vrah mu chtěl vzít kutnu a zabalit do ní ženino tělo." (Víte, že když byl C´chaj nalezen, měl na sobě pouze spodní oděv. Počítám, že došlo ke rvačce, almužníkovi náhle vypovědělo srdce.")

Chuej-pen přikývl. Pak se zeptal:

„Našla Vaše Ctihodnost poblíž mnicha i jeho hůl?"

Soudce se na okamžik zamyslel.

„Ne"! řekl pak téměř příkře. Uvědomil si totiž zajímavou věc. Když ho doktor Cao překvapil mezi morušovníky, měl prázdné ruce. Ale když ho soudce dohonil na zpáteční cestě k silnici, držel v ruce dlouhou hůl.

„Využiji této příležitosti," pokračoval Chuej-pen, „a oznámím Vaší Ctihodnosti, že v noci na dnešek pronikli do našeho chrámu tři zloději. Mnich u brány je náhodou zahlédl, jak přelézali zeď a prchali odtud. Než stačil udělat poplach, zmizeli naneštěstí v lese."

„Nechám to hned vyšetřit," řekl soudce. „Dokáže je mnich popsat?"

„Moc toho ve tmě neviděl," odpověděl Chuej-pen. „Ale říkám, že všichni tři byli vysocí, a jeden z nich měl rozježenou řídkou bradku.

„Škoda," řekl soudce upjatě. „Ukradli něco cenného?"

„Protože se tu nevyznali, prohledali pouze zadní síň," odpověděl Chuej-pen. „A tam našli všeho všudy jen pár rakví!"

„To je štěstí!" mínil soudce. Obrátil se k opatovi a pokračoval: „Bude mi ctí dostavit se osobně zítra večer ve stanovenou dobu."

Vstal a s úklonou vyšel ven. Chuej-pen se starým mnichem jej a seržanta doporovodil až k nosítkám.

Když je nosiči nesli opět přes Duhový most, řekl soudce Chungovi:

„Pochybuji, že Ma Žung a Ťiao Taj budou zpátky před setměním. Což abychom se vrátili domů oklikou kolem loděnic, přes nábřeží a severní bránou?"

Chung dal příkaz nosičům a ti zamířili po druhé městské obchodní třídě na sever.

Za severní bránou se jejich zrakům naskytla podívaná na čilý ruch. V loděnicích stála řada vyřazených džunek, podepřených břevny. Na lodích a pod nimi se hemžil bezpočet polonahých dělníků pouze se zástěrkami kolem boků. Příkazy, které vykřikovali předáci, a údery kladiv splývaly v hlasitou vřavu.

(Soudce nikdy předtím v loděnicích nebyl. Procházel se s Chungem pěšky mezi davem a se zájmem si všechno prohlížel.) Na konci loděnice ležela na boku velká džunka. Šest dělníků pod ní zapalovalo slámu. Opodál stáli Ku Meng-pin a jeho správce Kim Sang a mluvili s předákem.

Když Ku spatřil soudce a Chunga, spěšně předáka propustil a kulhavým krokem jim spěchal v ústrety. Soudce se zvědavě vyptával, co dělníci dělají.

„Tohle je jedna z mých největších oceánských džunek," vysvětloval Ku. „Položili ji na bok, aby mohli opálit vodní řasy a škeble, které se nalepily na lodní kýl a brzdí rychlost lodi. Pak ji oškrábou a znovu ucpou koudelí."

Když soudce přistoupil blíž, aby lépe viděl, Ku mu položil ruku na paži. „Nechoďte tak blízko, Vaše Ctihodnosti," varoval ho. „Před několika lety se horkem uvolnil trám a spadl mi na pravou nohu. Zlomenina se nikdy úplně nevyléčila. Proto se musím opírat o hůl."