Příštího rána nás zavedli do zdejšího nejpoutavějšího místům, do Xiaoqikongu, neboli k Sedmi malým obloukům, přírodnímu parku vzdálenému 28 kilometrů od okresního sídla. O další 3 kilometry dále leží sesterský park Daqikong, neboli Sedm velkých oblouků. Společně tvoří jakousi perlu této oblasti.

Xiaoqikong je pojmenován po 40 metrů dlouhém kamenném mostu, který byl postaven v roce 1835 za vlády dynastie Qing (1644-1911) a který má sedm oblouků. Další širší, ale kratší kamenný most byl původně postaven v roce 1847, přestaven byl o 30 let později a dostal jméno Daqikong.

V místě se traduje velmi stará pověst o mladém muži z etnické menšiny Yas, který dokázal svými prsty na pravé ruce dělat kouzla, a to tak, že dokázal změkčit kámen. Protože se na místě nacházelo  široké jezero, které venkovanům bránilo využívat k jejich  hospodaření protější břeh, mladík se spolu se sedmi pohádkovými vílami rozhodl postavit most.
Aby jim práci usnadnil, mladý muž se svými prsty dotkl kamenů, aby je změkčil. Dámy pak bez námahy dílo vytvořily. Pak kameny opět vytvrdil a tak most zpevnil do té míry, že od té doby přečkal spoustu povodní.

Nebyly to pochopitelně čáry a kouzla, ale skvělá stavbařská dovednost místních řemeslníků, jež dala mostu takovou pevnost.
Na rozdíl od ostatních řek a jezer je voda v této nádrži temně zelená. Ve vodě se odrážejí okolní hory a stromy a vytvářejí ony uklidňující obrazy, jaké známé z tradičních čínských maleb.

V mělčích místech je barva vody světlejší a vy můžete sledovat kameny, které zdobí jezero jako smaragdy. Celé jezero působí spíš jako malebný obraz nežli jako skutečnost.

Do jezera ústí malá říčka, jejíž voda je rovněž zelená, ta barva se jeví spíš jako záběr z umělecké fotografie nebo jako malba nežli jako realita. Šli jsme proti jejímu proudu. Dýchali jsme čerstvý horský vzduch, jaký si obyvatelé měst neumějí ani představit, cítili jsme se ohromně odpočinutí a v pohodě, přestože jsme stoupali do hor.

Brzy jsme narazili na nejdramatičtější scenérii celého výletu: na vodopád Laya. Zatímco jsme se k němu blížili, cítili jsme už chladný vánek a vlhkost vzduchu a slyšeli hukot vody. Voda padala z vrcholku hory podél jedné strany cesty a rozstříkávala se do spousty kaskád po rozeklaných úbočích. Když jsme vodopád míjeli, kapičky vody nám dopadaly na tváře, přestože proud vody byl vzdálen řadu metrů.

Místní obyvatelé tvrdí, že podzim není pro vodopád nejlepším obdobím, protože množství srážek ubývá. Dokonce i v období dešťů není zdejší vodopád tak úžasný jako slavný vodopád Huangguoshu, který se nachází ve stejné provincii. Ale přesto pobývat na takovém místě, které se vyznačuje klidem a přírodním tichem, je velkolepé.