J.H. Někdy na začátku 90. let se v pražských knihkupectvích objevila jedna velmi půvabná kniha. Byly to překlady staré čínské poezie a překladatelem oněch textů a současně vydavatelem byl pan Ferdinand Stočes. Kniha Perlový závěs poutala pozornost svým obsahem i formou. Její tvůrce však zůstával osobou poněkud tajemnou. V roce 1992 vyšla v nakladatelství Mladá fronta knížka překladů dávné čínské básnířky Li čing čao. Kniha se jmenovala Květy skořicovníku. Přeložil ji opět Ferdinand Stočes.

O překladateli se zájemce postupně mohl dozvědět víc. Tedy to, že pan docent Ferdinand Stočes žije delší dobu v cizině, že se do překládání pustil z mnohaletého zájmu o starou čínskou poezii, že překládal nejprve do francouzštiny, ve Francii také vyšly dvě knihy jeho překladů – Nesmrtelné znaky a francozská podoba Květů skořicovníku. A já mám nyní příležitost vám pana Ferdinanda Stočese představit.

Pane docente, nad vašimi překlady si čtenář chtě nechtě vzpomene na překlady Bohumila Mathesia. Jaký máte k Mathesiovským překladům vztah?

Stočes: Zamiloval jsem si Mathesiovy překlady již jako student na střední škole. Tehdy jsem nejen miloval poezii. Z našich autorů Nezvala, Seiferta, Šrámka, Halase, Holana, Tomana...Ale i rád jsem recitoval. Z většiny básníků jsem znal zpaměti jen několik básní, ale Mathesiovy zpěvy mi vskutku přirostly k srdci a znal jsem z nich zpaměti dobrou polovinu. A to dokonce i ty dlouhé, jako například několikastránkový Pavilon starého bumbalisty od básníka O jang sju. Poezie byla pro mne jakýmsi únikem od skutečného života.

J.H. U nás máme Mathesiovskou tradici. Je to tradice určitého způsobu překladu a tradice velké čtenářské obliby. Měl jste také možnost seznámit se s překlady staré čínské poezie, které existují ve světě. Je někde podobná tradice jako na mathesiovská?

Stočes: Rozumíme-li pod touto tradicí překlady určené nejširším vrstvám čtenářů, pak ano. Ve Francii získala svého času popularitu Juditha Gottierová, dcera francouzského spisovatele Theophila Gottiera, jež patří nesporně mezi pionýry v překládání francouzské poezie. Její knížka Libre de jade, Kniha z nefritu, byla publikována v Paříži už v roce 1867, doznala poté šest reedicí a byla přeložena do čtyř jazyků. Na přelomu století nabyly v Německu velké popularity parafráze Betkeho, Klabunda a Fleischera.

Ve Spojených státech v poválečných letech nabylo popularity dílo Greta Rexrosa. I to vyšlo v reedicích a pokrývá prakticky všechny oblasti čínské poezie. Pokud však jde o rozměry popularizace čínské poezie, žádná země se nemůže s námi srovnávat.

J.H. Při svých výzkumech překládání staré čínské poezie jste probádal, jak postupovalo překládání starých čínských textů do evropských jazyků. Jak tento průnik probíhal?

Stočes: První přišli s překlady čínské poezie Francouzi. A to sbírkou básní přeloženou makrýzem Hervey Saint Denisem a uveřejněnou v roce 1862. O pět let později bylo publikováno již vzpemenuté dílo Judithy Gottierové. Ale pak se francouzská iniciativa odmlčuje a přicházejí Angličané, Němci a Američané. V současné době je nad veškerou pochybnost prvenství v pronikání překladatelů do bohatství klasické čísnké poezie v anglosaských rukou.

J.H. Nyní si poslechneme ukázku ze sbírky Perlový závěs. Jde o text lidové písně z dynastie Chan.

Báseň:   Místo slz jen smutný zpěv,

        Místo návratu pohled do dálky

        Myslím na rodnou zem a stesk mě přepadá ze všech stran

        Vrátit se domů? Nikdo tam.

        Překročit řeku? Není člun.

        Říci jak trpím? Není slov.

        V mých prsou jako by všechno drtila obrovská kola.

J.H. K dalšímu setkání s překladatelem Ferdinandem Stočesem vás zvu – v pořadu Čínské zajímavosti – opět za týden. Pořad připravil Jiří.