Mezi 55 národnostními menšinami, které obývají oblast Libo, jich pouze 17 má svůj vlastní jazyk. Příslušníci národnosti Shui patří mezi ně. Znaky a piktografie, které používají Shuiové jsou podobné starověkým znakům z doby dynastie Shang (16.-11. století před naším letopočtem), a nacházejí se vyryté na želvích krunýřích a na kostech. Odlišné jsou pouze znaky, které jazyk Shui Shu používá při psaní na papír.

Během naší návštěvy místního muzea v Libo jsme měli štěstí, že jsme mohli spatřit několik ukázek tohoto vzácného starého jazyka. Některým znakům je snadné porozumět, protože se podobají přírodním obazcům jakými jsou například znaky pro slunce a tekoucí vodu. Ale většinu z nich není možné pochopit.

Vedoucí muzeálního oddělení vzácných sbírek, pan Yao Binglie, řekl, že soubor zápisů v jazyce Shui Shu obsahuje texty týkající se věšteb, místní geografie, etiky, kultury, estetiky a právního systému etnické skupiny. Některá slova obsahují zaklínadla a místní žargon.

Jazyk národnosti Shui je stále používaný a v etnické skupině existují speciální učitelé, kteří jsou v oboru tohoto jazyka odborníci. Místní vláda začala organizovat lingvisty a další odborníky, aby dešifrovali záhady, které jsou v zápisech uvedených v jazyce Shui Shu zakódovány.

V současné době bylo už rozluštěno asi 1400 znaků jazyka Shui Shu. Některé z nich poskytují velmi cenné stopy v oboru archeologie. Například v tomto jazyce je uvedeno slovo „sika", čili skvrnitý jelen. Odborníci z toho dedukují, že je to patrně důkaz o tom, že lidé národnosti Shu přišli ze severu, odkud skvrnitý jelen pochází.

Pohostinní lidé národnosti Yao

Další velkou národnostní skupinou žijící v kraji Libo jsou lidé národnosti Yao. Příslušníci této národnosti žijí v odlehlé horské oblasti a vedou v podstatě samozásobitelský způsob života. Výtěžek jejich hospodaření je velmi nízký a mnozí z nich žijí v chudobě.

Chudí lidé často projevují pohostinnost. Když jsme vystoupili z autobusu a stoupali do hor, abychom navštívili horskou vesnici, v níž žijí lidé Yao, přišlo k nám mnoho dívek a žen z této národnosti a nabízely nám s úsměvem domácí rýžové víno v bambusových pohárech.

Je to tradiční způsob, jakým zde vítají hosty. Do vesnice by neměl vstoupit nikdo, kdo by tuto nabídku odmítl. Víno bylo slabé, ale chutné, vydávalo příjemnou vůni.

Když jsme stoupali výš, dostali jsme se na otevřené prostranství, na kterém stál asi tucet mužů národnosti Yao, byli oblečeni v doma vyrobených oblecích z hrubé látky, každý z nich držel pušku a mířil do nebe. Když jim dal jejich velitel pokyn, ve stejný okamžik vystřelili. Po krátké přestávce, během které zbraně nabili, znovu je zvedli a opět – prásk! Vystřelili ještě několikrát. Naše průvodkyně nám vysvětlila, že je to projev té nejvyšší pocty na uvítání, podobný jako jsou přehlídky při státních návštěvách.

Většina lidí národnosti Yao žije ve skromných dřevěných domcích. Přes vchod jsou obvykle zavěšeny drobné zvířecí kosti, které mají odhánět zlé duchy a chránit rodinu. Viděl jsem, že v domech je velmi starobylý nábytek i další zařízení. Pokoušel jsem se promluvit se dvěma příslušníky Yao, ale nerozuměli mandarínské čínštině a já jsem nerozuměl jim.

Jsou tu už patrné známky moderního života jako jsou školy a tu a tam nějaký domácí elektrický přístoj, ale jinak lidé Yao si uchovávají životní styl svých předků. Čas přináší jen málo změn.

Na závěr naší tří denní cesty jsme ke své lítosti zjistili, že proslulý panenský les Maolanského krasu je státem chráněnou přírodní rezervací a je pro obyčejné návštěvníky uzavřen. A tak jsem neviděl onen tajuplný les vyrůstající na kamenech, ale cesta byla přesto nesmírně cenná právě díky oné barvité krajině obývané mimořádnými lidmi.