J.H. Dnes vás v pořadu Čínské zajímavosti zvu už potřetí na setkání s překladatelem čínské poezie panem docentem Ferdinandem Stočesem.

Pane docente, jaký je ohlas vašich překladů. A to jak ve Francii, tak v Číně, ale především v Čechách?

Stočes: Nejlepším ohlasem by bylo, to je snad přání všech autorů na světě, kdyby se knížky četly a zájem o ně si vynutil nová a nová vydání. Ale to není tak jednoduché. Zvlášť v dnešních podmínkách a možnostech nakladatelství a knižního trhu.

Pozitivní snad je to, že jak ve francouzštině, tak i v češtině, jsem první knížky musel vydat vlastním nákladem, zatímco druhá knížka ve Francii i u nás našla už skutečného nakladatele. Těší mě to, že má první francouzská knížka pronikla tu a tam i do škol a to již do posledních tříd obecné školy. Děti se učí čínské básně zpaměti, někdy mě i pozvou a pak si je recitujeme, anebo dám dětem doslovný překlad, to je slovní ekvivalenty čínských znaků, a děti v kolektivním úsilí, často i s učitelem a učitelkou, soi z nich utvoří vlastní báseň, již je obvykle velmi hezká a úplně odlišná od tradičního převodu.

J.H. Kromě dětské paměti jsou ovšem vaše překlady oceněny i oficiálně, neboť jste za ně získal stříbrnou medaili básnické akademie v Toulouse, významné ocenění staré básnické školy. A nyní navrhuju, abychom si poslechli další ukázku z vašich překladů, tentokrát to bude Hra na loutnu mniha Se-šu, kterou napsal básník Lipo.

Recitace: Mnich Ze šu s věhlasnou loutnou v pouzdře z brokátu sestupuje z vrcholu O mej šan. Jediný dotek strun a již se rozšuměly sosny z tisíce údolí. Zurčící vody omývají moje srdce. V dáli zní a zvolna utichá hlas ojíněných zvonů. Nevidím že potemněly zelené hory a těžknou šedavé shluky podzimních mračen.

J.H. Pane docente, jak vypadá konkrétní postup vašeho překládání?

Stočes: Je možné říci, že překlad počíná už výběrem. Donedávna – až na angličtinu – překlady do ostatních jazyků se točily bez ustání kolem antologie tři sta deseti básní z doby Tangů, jež byla sestavena panem Sun-ču v osmnáctém století a určena především čínským studentům. A je samozřejmé, že kritéria, kterých kdysi pan Sun-ču použil pro čínské studenty, nemohou být shodná s těmi, jež by bylo vhodné použít pro popularizaci čínské poezie v dnešním západním světě. Proto je nutno básně, podle mého názoru, vybírat nově, hledat takové, které ještě do češtiny přeloženy nebyly, anebo třeba byly, ale v docela jiném pojetí.

A je pro mne nutné ke každé básni, na niž pracuji, mít citový vztah. Nemám ambice sestavit vědeckou antologii a tudíž povinnost zahrnout různá období, různé postupy a básnické koncepce, různé formy a podobně. A tak vybírám básně, jež přinášejí nové obrazy, nové myšlenky a co je rozhodující, k nimž něco cítím, které mi něco říkají.

Bísně vybírám většinou z anglických podkladů, výjimečně z francouzských nebo jiných.

Jakmile je báseň vybrána, pak dalším krokem je její porovnání s doslovým překladem a eventuálně i s překladem prozaickým. Doslovný překlad je vskutku odrazovým můstkem pro vlastní přebásnění. K vytvoření tohoto můstku bylo pro mne nutné spolupracovat se sinology, anebo s čínskými odborníky. Myslím, že bez ekvivalentu čínských znaků a doslovného překladu, není možné se pustit do přebásňování. Myslím, že dnes už nemůžeme vystačit s parafrázemi parafrází. To by bylo, abych tak řekl, jako hra na tichou poštu. Doslovný překlad, tedy český ekvivalent čínských znaků, je sice zachycen v určitém jazyce, ale ve skutečnosti jakoby žádný jazyk neměl. Jde totiž o ekvivalent významu, který lze snadno převést do kteréhokoliv jazyka.

J.H. Slyšeli jste třetí část vyprávění pana docenta Ferdinanda Stočese, překladatele staré čínské poezie do češtiny.