48. část nás opět zavede na silnici, po které jdou Ťiao Taj spolu s Ma Žungem.

„Velitel biřiců říkal," šeptal Ťiao Taj, když došli ke zřícené fortně, „že A Kuang neumí jinad sice nic, ale v lese se vyzná, je velkej rváč a navíc se umí náramně ohánět nožem. Tady končí všechny legrace, bude líp, když se do toho chrámu vplížíme, aby o nás ten mizera vůbec nevěděl – pokud tam je!"

Ma Žung přikývl a plazil se podrostem za branou s Ťiao Tajem v patách. Chvíli se prodírali hustým křovím, když tu Ma Žung zdvihl ruku. Opatrně rozhrnul větve a pokynul příteli. Oba zkoumavě hleděli na vysokou stavbu z omšelého kamene, která se tyčila na druhém konci nádvoří, zarostlého mechem. Zborcené kamenné schodiště vedlo k hlavnímu vchodu, což byl pouze temný otvor. Dveře tamodtud už dávno zmizely. Dvojice bělásků poletovala mezi vzrostlým býlím. Kromě motýlů se nikde nic nepohnuly.

Ma Žung zvedl kamínek a hodil jej na zeď. Rachotivě se kutálel po kamenných schodech dolů. Čekali, oči upřené na temný vchod.

„Viděl jsem, že se uvnitř něco pohnulo," šeptl Ťiao Taj.

„Vklouznu dovnitř tudy," řekl Ma Žung, „a ty ten chrám obejdeš a dostaneš se dovnitř postranním vchodem. Kdo na něco narazí, tak hvízdne."

Ťiao Taj zmizel v podrostu po pravici, Ma Žung se odplazil opačným směrem. Když měl dojem, že je už blízko levého rohu budovy, vynořil se z křoví a postavil se zády ke zdi. V této poloze se pak obezřetně posunuval až ke schodům. Naslouchal. Všude bylo ticho. Vyběhl rychle po schodech, vešel dovnitř a zůstal stát, zády otočený ke zdi, hned vedle dveří.

Když jeho oči přivykly pološeru, viděl, že vysoká rozlehlá síň je prázdná, až na starý oltářní stůl u zadní stěny. Střechu nesly čtyři masívní sloupy, spojené mezi sebou u stropu těžkými trámy.

Ma Žung opustil svou pozorovatelnu a zamířil ke dveřím vedle oltáře. Jak míjel sloupy, zaslechl nad hlavou nepatrný zvuk. Rychle vzhlédl a uskočil. Cosi velkého letělo shůry jako střela a zasáhlo ho to do levého ramene.

Náraz srazil Ma Žunga k zemi s takovou prudkostí, že mu zapraštěly všechny kosti v těle. Statný chlap, který se pokoušel zlomit mu vaz, spadl na zem také, ale zvedl se dříve než Ma Žung, vrhl se na něho a hned se mu hnal po hrdle.

Ma Žung se opřel chlapíkovi oběma nohama o žaludek a hodil si ho přes hlavu. Ale sotva se sebral, druhý se na něho vrhl znovu. Ma Žung ho chtěl kopnout do slabin, ale chlap uskočil rychle jako blesk a znovu rovnou na něho, a už obemknul jeho hruď v mocném objetí.

Oba supěli a sápali se jeden na druhému po hrdle. Chlapisko bylo vysoké a silné jako Ma Žung, ale nebyl to školená zápasník. Ma Žung ho pomalu zatlačoval dozadu k vysokému oltářnímu stolu, přičemž předstíral, že není s to se vymanit z jeho sevření. Když ho dostal zády ke stolu tak, že nalehl křížem na hranu desky, uvolnil si Ma Žung náhle paže, prostrčil je pod pažemi protivníka a ovinul mu je kolem krku. Pak si stoupl na špičky a stiskem hrdla prohnul mužovo tělo dozadu. Když ucítil, že muži klesají ruce, mohutně na něho nalehl celou vahou svého těla. Ozval se odporný praskavý zvuk a muž ztratil vládu na svým tělem.

Ma Žung uvolnil sevření a nechal protivníka klesnout k zemi. Supěl a díval se na něho. Muž ležel úplně tiše se zavřenýma očima.

Náhle v podivném marném gestu pohnul pažemi. Otevřel oči. Ma Žung usedl vedle něho na bobek. Věděl, že je s ním konec.

Muž se na Ma Žunga díval krutýma očkama. V jeho hubené snědé tváři to škubalo. Zamumlal:

„Nemůžu hnout nohama!"

„Moje vina to není!" řekl Ma Žung. „Soudě podle toho, v jakým jsi stavu, řek bych, že nám dlouhá známost nebude dopřána. Ale stejně ti můžu prozradit, že jsem důstojníkem od soudu. Jsi přece A Kuang?"

„Táhni ke všem čertům!" zasyčel muž. Pak začal sténat.