Ma Žunga jsme opustili ve chvíli, kdy sváděl nelítostný boj s útočníkem, který na něj záludně skočil v opuštěném chrámu. Oním útočníkem byl, jak víme, A Kuang.

Ma Žung ho však přemohl, přešel ke dveřím a pískl na prsty. Pak zaujal opět své místo po A Kuangově boku.

Když dovnitř přispěchal Ťiao Taj, začal A Kuang klít. Pak zabručel: „Hodit kamínek na zeď, to je v našem řemesle jeden z nejstarších triků."

„Ten tvůj pokus skočit mi na krk z trámu od stropu, to taky není žádná novina," opáčil Ma Žung suše. K Ťiao Tajovi dodal: „Dlouho nevydrží."

„Aspoň že jsem zabil tu děvku Su-niang!" broukl muž. „Válet se v posteli s novým nápadníkem, a k tomu ještě v pánově posteli! Pro mě bylo dobrý seno na půdě"!

„V tý tmě jsi se kapánek splet," řekl Ma Žung. „Ale s tím tě teď nebudu otravovat. Černej soudce na onom světě ti všechno určitě pořádně vysvětlí."

A Kuang zavřel oči a zasténal. Pokoušel se mluvit, ale nestačil mu dech.

„Jsem silnej, já neumřu! A taky jsem se nesplet! Bratře, ten srp jí projel chřtánem až na kost!"

„Se srpem se umíš ohánět," podotkl Ťiao Taj. „Co to bylo za chlapíka, co s ní chrápal v posteli?"

„To nevím a je mi to úplně fuk!" zasyčel A Kuang přes zaťaté zuby, „ale dostal, co mu patřilo. Jak se mu lila krev z krku! A všechna na ni! Dobře jí tak, děvce"! Na tváři se mu objevil úšklebek, ale náhle jeho širokou hrudí otřáslo dlouhé zachvění a tvář zesinala.

„A kdo byl ten další chlap, co se tam potloukal?" zeptal se Ma Žung jen tak jakoby mimochodem.

„Kromě mě tam nebyl nikdo, ty troubo!" odbroukl A Kuang. Náhle zvedl oči k Ma Žungovi a objevila se s nich panika. „Já nechci umřít! Bojím se!" vypravil ze sebe.

Oba přátelé na něho hleděli v uctivém mlčení.

Tvář mu znetvořil křivý úsměv. Několikrát škubl rukama a pak už ležel klidně.

„A má to za sebou"! řekl Ma Žung chraptivě. Když vstával, dodal: „Ale málem mě dostal, mizera. Počkal si na mě, pěkně nataženej na jednom trámu mezi sloupy až nahoře u stropu. Ale než skočil dolů, přece jen zašramotil a mně se podařilo trochu uhnout. V poslední chvíli! Kdyby mi byl přistál na zádech, jak měl v úmyslu, byl by mi přerazil hřbet."

„A zatím jsi přerazil ty jeho, tak jste si kvit," řekl Ťiao Taj. „Pojď, prohledáme teď ten chrám, jak nám soudce nakázal."

Prošli střední a zadní dvůr a prohledali i prázdné cely mnichů a malý lesík za obvodem chrámu, ale kromě několika ustrašených polních myší nenašli vůbec nic.

Po návratu do přední síně se Ťiao Taj zamyšleně zahleděl na oltářní stůl.

„Vzpomínáš si," zeptal se, „že pod těmtihle stoly bývá často dutina? V neklidných dobách tam mniši schovávají stříbrné svícny a vykuřovadla."

Ma Žung přisvědčil. „Můžeme se tam taky kouknout," souhlasil.

Odstrčili těžký stůl. V cihlové stěně za ním byl skutečně dole hluboký výklenek. Ma Žung se sehnul a nahlédl dovnitř. Zaklel.

„Nacpali tam starý polámaný mnišský berly!" hlásil znechuceně.

Oba přátelé vyšli hlavní bránou a vydali se na zpáteční cestu k strážnímu domku. Nejdříve dali velícímu desátníkovi potřebné pokyny pro přepravu A Kuangova těla k soudu a pak sedli na koně a jeli domů. Západní městskou bránou projížděli už za tmy.

Se seržantem Chungem se potkali před soudem. Řekl jim, že se zrovna vrátil z loděnice, kde soudce večeří s Ku Meng-pinem.

„Dnes jsem měl štěstí," prohodil Ma Žung. „A proto vás oba zvu na dobrou večeři do Zahrady devíti květů."