(rozhovor s překladatelem čínské poezie docentem Ferdinandem Stočesem)

J.H. Vážení posluchači, zvu vás ke čtvrté části vyprávění pana docenta Ferdinanda Stočese, překladatele čínské poezie do češtiny.

Pane docente, co je podle vás nejdůležitější postihnout u překladu staré čínské básně především. Je to obsah nebo forma, rytmus nebo melodie?

Stočes: Napřed musím připomenout, že odpověď je podmíněna tím, komu je překlad určen. Překlady mohou být studijním materiálem pro ty, kteří se zajímají o čínštinu, o Čínu jako takovou, o její kulturu a literaturu, zkrátka poučením pro zainteresované čtenáře, kteří hledají orientaci v daném oboru. Těmto, řekl bych, odborným čtenářům, je možno předložit prozaický překlad, který je vlastně upravenou formou doslovného překladu. Převody, na kterých pracuji, jsou však určeny nejširšímu okruhu čtenářů. To je čtenářům, kteří se nějak zvlášť nezajímají ani o Čínu ani o poezii, ale jsou schopni ocenit čínskou poezii, pokud je jim představena tak, že je zaujme a zapůsobí na ně.

Domnívám se, že někteří překladatelé se snaží dělat překlady univerzální, jakoby pro všechny účely, a tak třeba vypracují upravený doslovný překlad, k němuž pak připojí různá slova, zpravidla synonima slov v básních už použitých, jež se navzájem rýmují. Můj osobní názor je, že takový přístup neodpovídá duchu staré čínské poezie. Vzniká tím totiž rýmovaný prozaický překlad, ale ne poezie.

Jsou též překladatelé, kteří povyšují nade vše formu a imitují originál počtem a umístění rýmů a překládají třeba i v alexandrínech. Jsou však leckdy nuceni se odchylovat od smyslu veršů, narušovat obrazy a vytvrářet něco nepřirozeného. Je to jako oblékat vločky sněhu do svěrací kazajky.

Jsem přesvědčen, že je nutno zachytit z básně to nejpodstatnější a to není ani obsah ani forma, ale její výsledný účinek na čtenáře, či posluchače.

J.H. A jak jste se snažil dostát oné zpěvnosti staré čínské poezie? Mnohé básně jsou přece parafrázemi na melodii a téma lidové písně.

Stočes: Dovolte mi především zdůraznit, o jak důležitý rys čínské poezie jde. Její zpěvnost bylo snad to nejdůležitější, čemu vděčíme za to, že se nám toto nesmírné bohatství civilizovaného světa dochovalo až do dnešních dob.

V Číně se knihtisk začal rozšiřovat už od devátého století. A jen velmi postupně. A teprve v jedenáctém století se jej začalo používat poněkud obecněji. A nyní si připomeňme, že Lipo zemřel v roce 762. A jeho dílo bylo poprvé vytištěno v roce 1080. Tufu zemřel v roce 770 a jeho básně byly vytištěny v roce 1049. A tak desetitisíce tangských básní musely překonat téměř tři dlouhá staletí, než se dočkaly prvního vytištění. Originály, jež básníci napsali na bambusové destičky, na papír, či na hedvábí měly malou naději, aby přetrvaly, kromě veršů básníka Pu tii tesaných do kamene, dlouhá staletí. A přece přetrvaly. Od Lipa se nám zachovalo přes tisíc básní. A od Tufu přibližně 1400.

Podle zesnulého profesora Luži wej, který byl jednou z největších světových kapacit v oboru staré čínské poezie, čínští básníci za života žili z dobročinnosti. A po smrti jejich dílo přežívalo díky dobré paměti jejich přátel a generací, jež je následovaly.

J.H. Tolik pro dnešek ze slov pana docenta Ferdinanda Stočese, tolik pro dnešek z pořadu Čínské zajímavosti, který připravil Jiří.