(rozhovor s překladatelem čínské poezie docentem Ferdinandem Stočesem)

J.H. Dnes popáté a naposledy vás zvu na setkání s panem docentem Ferdinandem Stočesem, překladatelem staré čínské poezie do češtiny.

Pane docente, minule jsme skončili u tématu porovnání staré čínské poezie s písněmi. Mohl byste dnes na toto téma navázat?

Stočes: Každá čínská báseň je písní a každá píseň je básní. Říkají často Číňané sami o poezii staré Číny. Čínské básně plynuly přirozeně, rytmicky, zpěvně a většinou se deklamovaly za doprovodu hudby a bylo snadné si je zapamatovat. Toto snadné zapamatování, jež přímo nabádalo k tomu, učit se je zpaměti, je jejich podstatným rysem, který Mathesius mistrně postihl. Jenomže na celém světě a tedy i u nás, značná část překladatelů tento rys čínské poezie opomíjela a opomíjí až doposud.

J.H. Jak jste se ve svých překladech dokázal vypořádat právě s atributem zpěvnosti čínské poezie?

Stočes: Sám jsem se snažil, řekl bych cílevědomě, této zpěvnosti dosáhnout. Ale tak, aby byla podřízena požadavku nejzákladnějšímu, jímž je dojem, který báseň vyvolává. Proto jsem v prvé řadě usiloval o rytmus, který plyne přirozeně, kdy jedno slovo s určitou samozřejmostí následuje druhé. Snažil jsem se o harmonii zvuku mezi slovy, bez ohledu na to, zda uprostřed, či na konci verše. A o rýmy jsem usiloval jen tam, kde tvoří organickou součást veršů. A nakonec jsem se naučil každou báseň nazpaměť, abych si ověřil, právě její zpěvnost, rytmus, zvuk a schopnost udržet se snadno v paměti.

J.H. Další ukázkou z vašich překladů ze sbírky Perlový závěs je báseň Lipa Otázka a odpověď.

Recitace: Kdosi se ptal, proč žiju zde, v hlubokém klínu zelených hor. Neodpovídám. Usmívám se. V srdci mír. Plynoucí vody, květy broskvoní, beze stop mizí v tajemné dálky. Tu kolem je jiná zem a jiné nebe, než ty, co znají lidé pode mnou.

J.H. Pane docente, vy už jste se o tomto tématu zmiňoval, ale mohl byste shrnout svůj názor na doslovné překládání? To znamená na úsilí zachovat v básni vše. Od formy po přesný význam slov.

Stočes: Myslím, že doslovný překlad a tedy – jak správně říkáte – přesný překlad slov, je takovým prvním krokem, je začátkem procesu překládání, jehož hlavní část se zdvíhá, řekl bych, vysoko nad tímto doslovným překladem. Ale přestože jsem přesvědčeným vyznavačem impresionistického ducha čínské poezie, není tomu tak za každou cenu. Myslím totiž, že dnes je nutné respektovat autora a že doba ohlasů, či Nachdichtungen, jak se říká v němčině, už spíše minula. Dnešní čtenáři, pokud ještě nějací jsou a budou, se nezajímají již tolik o Nachdichtungen, které si básníci ex post představovali po vyslechnutí jiných Nachdichtungen, ale o skutečnou čínskou báseň. Myslím, že dnes je nutné, aby především vynikl čínský autor a jeho talent, aby překladatel byl skromně skryt kdesi daleko v pozadí, téměř neznatelný jako jakési malé, ale nutné zlo.

Snažím se tedy respektovat co nejvíce čínského autora, pokud to ovšem dovoluje základní kriterium, to je zachování výsledného dojmu, kterým básník působí na čtenáře, či posluchače. Znamená to, že dodržuji počet veršů, nepřidávám obrazy, nepřesouvám je z jednoho verše do druhého, a pokud je to možné, snažím se odrazit i sevřenost čínského originálu.

J.H. Co podle vás tvoří přitažlivost staré čínské poezie pro dnešního čtenáře? Lze to vůbec nějak vyjádřit?

Stočes: Myslím, že to, co tvoří přitažlivost staré čínské poezie, splývá s tím, co z ní učinilo poezii nesmrtelnou, která si až dodnes uchovala svěžest a křehký půvab. Řekl bych, že překonala tisíciletí, protože odráží nejzákladnější city člověka jako je štěstí, láska, stesk, vyzařuje z nich hloubka myšlenek, dává pocit úlevy, klidu a vyrovnanosti.

J.H. Pane docente, děkuju vám za rozhovor.

Pořad Čínské zajímavosti připravil Jiří.