Na konci předchozí části jsme slyšeli, jak se kdesi v domě soudce Ti zabouchly dveře. Soudce Ti vyskočil.

„Řekl jsem Tchangovi, aby dal ty dveře spravit!" vybuchl hněvivě. Vrhl spěšný pohled na Chungovu bledou tvář, zvedl šálek čaje a nesl jej k ústům. Ale nenapil se. Hleděl na maličká bílá smítka, která plavala po hladině. Zvolna šálek opět položil na stůl a řekl přiškrceně: "Koukni, Chungu, někdo mi něco nasypal do čaje!"

Oba muži mlčky hleděli na šedý prášek, který se pomalu rozpouštěl v horkém čaji. Najednou soudce přejel prstem po stolní desce. Napětí v tváři povolilo a vystřídal je mdlý úsměv.

„Nějak jsem znervózněl, Chungu," poznamenal věcně. „Jak se zabouchly dveře, spadlo ze stropu trochu sádry. A to je všechno!"

Seržant Chung si oddechl. Šel k čajovému stolku a nalil soudci nový šálek. Opět se posadil a podotkl:

„Koneckonců, možná že se i pro to uvolněné prkno najde nějaké normální vysvětlení, vaše Ctihodnosti! Neumím si představit, že by se člověk, který zavraždil náčelníka Wanga, odvážil zaútočit na vaši Ctihodnost. Pokud jde o jeho totožnost, nemáme nejmenší stopu a..."

„Jenomže to ON neví, Chungu!" přerušil ho soudce. „Neví, co mi třeba naznačil vyšetřovatel. Myslí si možná, že proti němu nezasahuji jenom proto, že čekám na vhodnou chvíli. Neznámý zločinec nepochybně sleduje všechno, co podnikám, s napjatou pozorností a něco z toho, co jsem udělal nebo řekl, v něm možná vzbudilo dojem, že jsem mu v patách."

Soudce poškubával zvolna svým knírem. Potom pokračoval:

„Zkusím to teď jinak, vydám se mu co nejvíce všanc, abych ho přiměl k novému pokusu. Třeba se tak prozradí sám!"

„Vaše Ctihodnost by neměla podstupovat tak velké riziko!" zvolal Chung zděšeně. „Je to nemilosrdný a ďábelsky chytrý ničema." Soudce neposlouchal. Náhle vstal. Chopil se svíce a řekl krátce: „Pojď se mnou, Chungu!"

Seržant Chung následoval soudce, který rychle přešel hlavní nádvoří a zamířil do náčelníkovy soukromé rezidence. Vešel dovnitř a mlčky kráčel temnou chodbou ke knihovně. Stanul ve dveřích, zvedl svíci a zkoumavě prohlížel místnost. Všechno vypadalo přesně tak, jako když odtud posledně odcházel. Přistoupil k čajovým kamínkům a přikázal Chungovi:

„Přitáhni sem to křeslo, seržante!"

Když Chung postavil křeslo před čajovou skříňku, soudce si na ně stoupl, zvedl svíci a v jejím světle zkoumal červený lakovaný střešní trám.

„Půjč mi svůj nůž a kousek papíru"! řekl vzrušeně. „A podrž mi tu svíčku."

Soudce si rozprostřel papír na dlaň levé ruky a pravicí oškrabával špičkou nože povrch trámu.

Seskočil dolů a pečlivě otřel špičku nože o papír. Nůž vrátil Chungovi. Papír složil a schoval jej do rukávu. Pak se zeptal Chunga: „Je Tchang ještě v úřadovně?"

„Seděl u stolu, když jsem se vracel," odpověděl seržant.

Soudce spěšně vyšel z knihovny a zamířil do úřadovny. Na Tchangově stole hořely dvě svíce. Tchang seděl schoulený v křesle a hleděl před sebe. Když oba muži vstoupili, rychle vyskočil.

Při pohledu na jeho ztrhanou tvář řekl soudce nikoli nelaskavě: „Vražda tvého pomocníka byla pro tebe jistě velkou ranou, Tchangu. Jdi raději domů a brzy si lehni. Ale předtím od tebe potřebuji ještě nějakou informaci. Řekni mi, dělaly se v knihovně soudce Wanga krátce před jeho smrtí nějaké opravy?"

Tchnag svraštil čelo a pak odpověděl:

„Nikoli, vaše Ctihodnosti. Nebylo to krátce před jeho smrtí. Ale asi dva týdny předtím mi náčelník Wang řekl, ž jeden z jeho návštěvníků si povšiml temné skvrny na stropě a slíbil, že sám pošle lakýrníka, aby to opravil. Přikázal mi, abych toho řemeslníka, až přijde, vpustil dovnitř."

„Co to bylo za návštěvníka?" zeptal se soudce napjatě.