Pes je jedním z nejstarších odchovaných zvířat v Tibetu. Má ostrý čich a vypadá neohroženě. Pes byl silným pomocníkem ve výrobě a životě tibetských předků v primitivní společnosti, kdy měli strašně slabou výrobní sílu. Protože pes byl nezbytně nutným zdrojem potraviny a zároveň strážcem domu, který může zajistit bezpečnost svého pána a domácí drůbeže.

V počáteční době lovecké a pastevní ekonomiky pokládali Tibeťané psa za nepostradatelného člena rodiny. Se zvyšováním ekonomické úrovně se už eliminovalo postavení psa, ale stále zaujímá významnou a zvláštní úlohu v životě tibetského národa. Tím jsou zachován zvyky uctívání psa.

Pes má důležitou pozici v srdcích obyvatel tibetské oblasti, kde každý návštěvník jistě může pocítit harmonii a přátelství psa s člověkem. Na stepích, na ulicích a v domech je všude vidět stopu psa. Svéráznou scenérii se stává to, že se zástupy psů toulají a nikdo je neobtěží.

Pokud s psem zacházíte neslušně, Tibeťané tomu zabrání a ještě pomstí za psa. V Tibetu je zakázáno jíst psí maso a libovolně zabít psa. Někde se dokonce zachovává zvyk, že se uvařené jídlo věnuje nejprve psovi v době sklizně nebo při oslavě tradičního nového roku podle tibetského kalendáře. Přitom se šíří mnoho zachycujících povídek, které většinou zrcadlí laskavost psa vůči tibetskému národu.

Uveďme jako příklad povídku Qingke(druh vysokohorského ječmena) a pes. V dávné minulosti ještě nebylo objeveno pěstování obilí na čchinghajsko-tibetské náhorní plošině. Lidé se živili kočovým způsobem a museli čelit hladu a mrázu. Později poslali psa do dalekého světa, aby hledal semeno. Po překonání nesčetných obtíží se pes nakonec vrátil s qingkeskými klasy v ústech. Poté lidé vedli šťastný život.

V jiné povídce se píše o tom, že princ Ačchu spásil lidi z hladu a těžkostí. Princ přes velké námahy získal obilné semeno od hadího krále, ale upadl do jeho intriky a proměnil se v psa. Proto Tibeťané projevují velké díky a úctu psovi za jeho dobrotu.

Uctívá psa je mj. projevem primitivního náboženství. Ve starodávné době poskytla některá zvířata lidem velké pohodlí při jejich oblékání, stravování, bydlení a cestování. Lze říci, že bez těchto zvířat by existence lidí ohrožena. Bylo tomu tak zejména u Tibeťanů primitivní doby. Obdařili okolní věci nadpřirozenou silou a zbožnili je, aby se tím modlili o jejich dobrotu a ochranu.

Uctívání psa je také požadavkem tibetského buddhismu, který považuje zabití živých věcí za vážnou vinu. V Tibetu kdysi působilo primitivní náboženství nazvané Ben, podle něhož vše na světě je objektem úcty, neboť má duši a je posvátné a nedotknutelné. Později se šířilo do tibetské oblasti buddhistické učení. Došlo k vzájemné integraci obou vyznávání a vznikl tibetský buddhismus. Do srdcí každých věřících pronikla myšlenka nevraždění živých věcí. Řídí se tímto principem s výjimkou nezbytně nutných potřeb. Chrání zejména psy a díky tomu pudce rostl jejich počet v tibetské oblasti. Všude je vidět zástupy toulajících psů.

Na širších stepích hlídá jen pes pro zabezpečení pastevního dobytka před útokem nepřátelských zvířat. V noci střeží jen pes pro zajištění majetkové a životní bezpečnosti svého pána. Dříve se často kvůli psovi stávalo krveprolití mezi jednotlivými kmeny nebo rody. Dnes také dochází k hádkám mezi pány obou domů. Protože pes a psí krev mají v životě Tibeťanů půvabnou úlohu při vymítání zla a ochraně zdraví.