J.H. Vítám vás u pořadu Čínské zajímavosti, vážení posluchači. Protože se blíží začátek dubna a s ním i ono datum prvního dubna, kterému se v našich krajích říká tradičně apríl, den, který bývá zasvěcen nejrůznějším formám humoru, rozhodl jsem se, že se dnes budeme věnovat také humoru – a to humoru čínskému.

Vyjdeme v naší snaze poznat typické rysy čínského humoru pochopitelně z literatury. V českých překladech vyšlo na toto téma kdysi několik knih. V jedné z nich najdete hned na začátku tuto pasáž: „Humor nacházíme u čínských klasiků už v poměrně v raném období, tedy na sklonku doby východních Čchou, což je asi v polovině 4. století před naším letopočtem a nejvíce ho najdeme v díle Menciově. – Dále autor knihy píše: „říkáme tu úmyslně „nejvíce", protože Menciovo díle je zařazeno ve čtyřech slavných knihách klasiků, které se ve starých dobách pilně memorovaly, a proto je znalo hodně lidí. Ovšem i v jiných dílech této doby najdeme nemálo humorných pasáží.

Pak čtete dále a zjistíte, že autor tu má na mysli poučné a snad trochu ironizující historie a že je tu vůbec těžko z našeho hlediska mluvit o humoru. Hned to uslyšíme na příkladech. Zde je první:

Hlas: „Jeden člověk z Ceng si chtěl koupit boty. Nejprve si tedy vzal míru, ale papír s poznámkami zapomně doma na židli. Když přišel na trh a ukázaly mu pár bot, řekl: zapomněl jsem doma míru, musím ji neprve přinést. Vrátil se tedy domů, ale když přišel zpátky na trh, boty už byly prodány. Když se ho pak kdosi zeptal, proč si nezkusil boty, namísto aby se vracel domů, odpověděl, že raději důvěřuje míře, nežli sobě."

J.H. Ano, tak to byla jedna ukázka z příhody, která je založena na drobném paradoxu. Jak zjistíme, paradox a nadsázka jsou velmi častými rysy čínského humoru. Zde je další ukázka:

Hlas: Plavil se prý kdysi ctihodný muž ze státu Čchu přes rozvodněnou řeku a najednou mu uprostřed řeky při usilovném veslování vyklouzl z člunu drahodenný meč a zmizel v rozbouřené vodě. Co teď? Co dělat? Náš muž si pomohl tak, že si na okraji člunu vyryl znamení. Aby věděl, kde svůj meč ztratil. Když pak dojel ke břehu, jal se potápět na onom místě u svého člunu, kde měl znamení. Meč však nenašel.

J.H. A tady je další ukázka humorného příběhu ze starých čínských autorů. Jak je zřejmé, častým terčem staročínského humoru byly drobné lidské slabosti a špatné vlastnosti.

Hlas: Přijel po dlouhé cestě host ke svému bývalému příteli, známé držgrešli právě ve chvíli, kdys blížila doba oběda. Svého koně nechal před domem. Hezkou chvíli seděli, povídali si, ale hostitel se stále neměl k tomu, aby hosta pozval na oběd. Pod oknem místnosti, kde oba seděli, bylo vidět tučné kachny a pěkné stádečko drůbeže. Hostitel se omluvil. Prý je mu líto. Ale v domě není zrovna nic k snědku. Host byl zdvořilý. Nabídl se, že by snad mohl jít prodat na trh svého koně a za to, co stží, že by snad mohlo být na oběd. Jak byste se však, pane, dostal bez koně domů? Na to hostitel. Host chvíli přemýšlel, dívaje se z okna. A náhle odpověděl. Dovolíte-li, vypůjčím si jednu z vašich statných kachen a nějak už domů dojedu."

J.H. Jinými nectnostmi tepanými ve staré Číně jak lidem, tak i moudrými vousatými filozofy, byla mnohomluvnost. Jeden z filozofů, pan Mo-ty, na otázku svého žáka, zda se sluší mnoho mluvit, odpovídá:

Hlas: Jsou tvorové jak žáby nebo jistý hmyz, které kvákají a bzučí celé dny a noci až jim v hrdle vyschne a přece je nikdo neposlouchá. Kohouti kokrhají jen ráno v určenou hodinu a přece vzdudí všechny. Nač tedy mnoho mluvit? Důležité je mluvit v pravý čas.

J.H. Neméně důležité je také v pravý čas zmlknout. Toho se držím a proto se pro dnešek v pořadu Čínské zajímavosti loučím. Na příští vydání, které bude opět na téma čínského humoru, vás zve Jiří.