Tato paní nikdy nechodila do školy ani jeden jediný den. Její syn ji naučil psát její jméno Tyo Huabi. Před deseti lety byla jen majitelka menší restaurace s dvěma stoly. V současnosti má její podnik více než dva tisíce zaměstnanců a má roční obrat kolem 800 milionů juanů. Výrobky jejího podniku jsou k dostáníi skoro po celé Číně s výjimkou Tchajwanu a vyvážejí se do zemí Evropské unie, Spojených států, Australie, Japonska, Korejské republiky a dalších deseti zemí. Takovou legendu vytvořila jedna negramotná stará paní. Její příběh rozdělíme do dvou částí, dnes vysíláme první.

Paní Tao Huabi se ve svých dvaceti letech provdala za člena geologické čety. Její manžel po několika letech však zemřel a ona musela uživit dvě děti. Dělala všemožná namáhavá povolání a měla těžký život.

V roce 1989 ze svých ušetřených penněz otevřela malou restauraci v jedné malé uličce ve městě Guiyang v jihozápadní provincii Guizhou. Restaurace byla vystavena cihlami, které ona sama nasbírala a měla tak mizerný prostor, že se tam vešly jenom dva stoly pro hosty. Restaurace nabízela jenom dvě jídla – studené nudle ze zelených bobů a ryžový sojový tvaroh, ale dělala docela dobrý obchod.

Paní Tao jednoho rána zjistila, že brzo dojde pálivá omačka do studených nudlí ze zelených bobů, proto chtěla jít na trh nakoupit pálivé papriky. Ale než vyšla ven, cítila, že se jí točí hlava, proto nákup zrušila. Řekla si, že do studených nudlí ze zelených bobů lze použít i jinou omáčku a když tam nebude ta y palivých papriček, tak se nic nestane. Ale když hosté zjistili, že v nudlích chybí pálivá omáčka, začali se vytrácet. Tato skutečnost ji nutila k zamyšlení, že vlastně tihle zákazníci k ní chodili jedině kvůli pálivé omáčce? Od této doby připravovala tuto omáčku ještě pečlivěji.

Uplynulo několik let a svou omáčku dělala ještě lépe. Někteří zákazníci k ní chodili jenom nakupovat pálivou omáčku, zatímco prodej studených nudlí upadal. Po návštěvě deseti restaurací zjistila, že oni také používají omáčku, koupenou od ní. Proto dala všem na vědomí, že pálivou omáčku nebude prodávat samostatně. Ale její stálí zákazníci byli ochotní kupovat tuto omáčku i za vysokou cenu a někdo dokonce legračně říkal: „Kdybyste mohla připravit takovou kvalitní omáčku, dělejte to speciálně. Otevřte si továrnu na omáčku." Nad těmito slovy se paní Tao Huabi dlouho zamýšlela a dospěla k závěru, že je to pravda.

A tak v červenci 1996 otevřela malou provozovnu na pálivou omáčku. Vést výrobnu s desítkami zaměstnanců nebyla lehká věc. Ona vždy šla svým příkladem a zacházela se s zaměstnanci velmi dobře. Řekla jim: „Pokládáme vás za rodinné příslušníky, pokládejte tuto dílnu za svou rodinu." Její zboží se prodávalo velmi dobře a stávalo se nedostatkovým, proto se rozhodla že rozšíří výrobní kapacity.