J.H. Dnes vám nabízím druhé pokračování vyprávění českého architekta Jana Bendy, které jsme natočili vysoko nad Šanghají, ve 38, patře hotelu Mariott, a ve kterém se pan architekt tentokrát zamýšlí nad vznikem města a nad architektonickými stopami, jež v tomto městě zanechaly četné západní komunity.

J.H. Když člověk přijede do Šanghaje z Pekingu, tak vnímá, že Šanghaj vypadá úplně jinak, má úplně jinou atmosféru, je to dáno i tím, že Šanghaj měla daleko větší a bohatší osídlení a menšiny západních komunit. Ty zanechaly po sobě i architektonické stopy.

J.Benda: Šanghaj je rostlým městem, které není zdaleka nejstarším městem Číny, zatímco Peking je založeným městem. Peking víceméně vznikal za dynastie Mingů a je vysloveně naplánovanej, udělanej podle abstraktních modelů, představ, jak má vypadat královské město, kde uprostřed je královský palác, nebo císařský palác, ze kterého s vládne a všechno tomu bylo podřízený. Zatímco Šanghaj vznikala živelně, rostle, je rostlá, má uličky křivolaký, úzký, tak, jak byl tlak na pozemky, a v tom je vlastně naprosto základní rozdíl. Zatímco Peking má formální řád, východozápadní a severojižní osy, Šanghaj nic takového nemá. Uprostřed Šanghaje byla zahrada, a uprostřed zahrady byla čajovna a v čajovně se dělaly kšefty, tam se dohadovaly obchody, a to bylo vlastně centrum Šanghaje. Zatímco uprostřed Pekingu je královský palác, který byl uzavřený jak zvenku, tak zevnitř, takže císař nevěděl, co se děje venku a lidi nevěděli, co se děje vevnitřku. Víceméně to bylo správní centrum. Bylo to vymyšlené tak, že Čínu vlastně spravovali úředníci a nikoliv císař. Císař a jeho rozhodnutí byla víceméně zanedbatelná, alespoň v určitých obdobích.

J.H. No a já jsem měl ještě na mysli ty stopy, které v Šanghaji zanechalo západní osídlení v podobě různých čtvrtí. Byli tady Angličané, byli tady Francouzi a to dodnes je velmi nápadné, řekl bych.

J.Benda: No když západní svět začal expandovat do Asie a hledal nové zdroje hobatství, surovin, koření a všechno možného, tak vlastně Čína byla jedním z míst, na které upřeli svoji pozornost, chtěli obchodovat s Čínou a vlastně hledali, s čím by obchodovali. Číňani chtěli všechno platit stříbrem, to se Angličanům a nikomu nelíbilo, až Angličani přišli na to, že opium je vlastně bezvadné. Že to je návykové, že to je bezedné a že je to skvělý obchod, že se s tím dá platit. Takže nakonec tady začaly války, Číňanům se nelíbilo, že přicházejí o svůj vlastní obchod, tak začaly války a Číňani to prohráli ty dvě opiové války v roce 1842 a v roce 1846, nebo 7, či kdy to bylo...A výsledkem těchto válečných střetnutí byly dohody mezi západními mocnostmi a císařem, o tom, že tady vznikly smluvní přístavy, kde si západní mocnosti vyhradily totální kontrolu. Finanční, vládní, správní, všechno možný... a tito lidé, kteří sem přišli, si přivezli vlastní architekty, kteří začali stavět to, co uměli z domova. To je normální, že člověk se nezmění, když přijede někam jinam, že dělá to, co umí. Takže tady začala vznikat architektura jako určitý odraz toho, co se dělo v Evropě, co se dělo v Americe. Zrovna tak, jako je tomu dneska to bylo tenkrát, že ti opravdu dobří architekti měli hodně práce doma a nechtěli sem, takže sem jezdila taková jako druhá kategorie architektů, kteří moc neuspěli na tom domácím trhu. A tady měli možnost se uživit a dobře uživit, takže sem začali jezdit architekti, začali tady dělat takovou koloniální architekturu, dost specifickou, která měla prvky evropské, převážně tedy evropské architektury a prvky koloniálního stylu. A potom někdy na přelomu století – devatenáctého a dvacátého a tak dále... sem přišli architekti lepší, nemi které určitě patřil architekt Ladislav Hudec.

J.H. O významu architekta Ladislava Hudce pro vytváření podoby dnešní Šanghaje si s panem architektem Bendou povíme v příštím vydání pořadu Čínské zajímavosti, který připravuje Jiří.