Soudce vyzval paní Ku, která se tak nečekaně objevila před soudem, aby vypověděla všechno o svém nečekaném zmizení.

„Vaše zmizení souvisí přinejmenším s jednou vraždou a možná i dalšími hrdelními zločiny. Poslouchám."

Paní Ku trochu zaváhala a potom začala mluvit:

„Když jsem zahnula k silnici, potkala jsem našeho souseda Fan Čunga, jehož doprovázel sluha. Znala jsem ho od pohledu, a tak nebylo důvodu neodpovědět mu na zdvořilý pozdrav. Ptal se, kam jedu, a já jsem řekla, že se vracím do města a že mě bratr za chvilku dohoní. Když se bratr neobjevoval, vrátili jsme se na křižovatku, podívat se po něm, ale on jako by se do země propadl. Byli jsme už nedaleko silnice, a tak jsem se domnívala, že bratr považuje další doprovod za zbytečný a že se vrátil přes pole domů. Fan řekl, že jede také do města, a nabídl, že mě doprovodí on. Vysvětlil, že jezdí polní cestou. Ujistil mě, že je opravená a že tou ztratkou ušetříme spoustu času. Nechtělo se mi jet samotné kolem opuštěného chrámu, a tak jsem jeho nabídku přijala.

Když jsme dorazili k chatrči, která vyznačuje hranici Fanova pozemku, prohlásil, že musí něco říct svému nájemci, a navrhl, abych si v chatě chvilku odpočinula. Sestoupila jsem z koně a posadila se uvnitř na stoličku. Fan řekl venku cosi svému sluhovi a pak se vrátil. Měřil mě zlým, chtivým pohledem a sdělil mi, že odeslal svého sluhu na statek, protože chce se mnou strávit chvíli o samotě."

Paní Ku se na okamžik odmlčela, tráře jí zrudly hněvivým ruměncem. Mluvila dál tichým hlasem:

„Přitáhl mě k sobě, ale odstrčila jsem ho a pohrozila, že jestli neodejde, budu volat o pomoc. Nato se mi vysmál, ať se třeba ukřičím, stejně mě nikdo neuslyší, a že udělám líp, když na něho budu hodná. Začal ze mne rvát šaty. Bránila jsem se ze všech sil, ale byl silnější. Když mě obnažil, vzal mou šerpu a svázal mi ruce za zády a hodil mě na hromadu otepí. Tam jsem musela strpět jeho odporné objetí. Potom mi rozvázal ruce a křikl, abych se oblékla. Řekl, že se mu líbím a že s ním musím na statku přenocovat. Druhého dne prý mě zaveze do města a mému manželovi něco napovídá. Nikdo se nikdy nedozví, jak to doopravdy bylo.

Viděla jsem, že jsem tomu bídákovi vydána na milost a nemilost. Na statku jsme pojedli a potom jsme si šli lehnout. Měla jsem v úmyslu, jakmile Fan trvdě usne, vstát a utéct zpátky do otcova domu. Vtom jsem viděla, že někdo otvírá okno. Do místnosti lezl nějaký pobuda se srpem v ruce. Ve velkém zděšení jsem Fanem zatřásla, aby se probudil. Ale muž k němu přiskočil a jedním máchnutím srpu mu přesekl krk. Fanovo tělo mě téměř zavalilo a jeho krev se mi řinula po tvářích a po prsou..."

Paní Ku ukryla tvář v dlaních. Na soudcův pokyn jí velitel biřiců podal šálek horkého čaje, ale ona zavrtěla hlavou a pokračovala:

„Pak ten člověk zasyčel: Teď jsi na řadě ty, zrádná děvko! Dodal ještě pár strašných slov, naklonil se přes lůžko, nahmátl mé vlasy, zaklonil mi hlavu a položil mi srp na hrdlo. Slyšela jsem úder vedle hlavy. Pak jsem ztratila vědomí.

Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na káře, která kodrcala po hrbolaté cestě. Vedle mne leželo Fanovo nahé tělo. Tehdy jsem si uvědomila, že špička srpu narazila na hranu lůžka, takže se ostří jen lehce dotklo mého hrdla. Protože si vrah zřejmě myslel, že mě zabil taky, předstírala jsem, že jsem mrtvá. Najednou kára zastavila a někdo ji naklonil, takže jsme se – já a mrtvola – svezly na zem. Vrah přes nás hodil pár suchých větví a pak už jsem slyšela, jak táhne káru pryč. Neodvážila jsem se otevřít oči, takže nemohu říct, kdo to byl. Když lezl do ložnice, měla jsem dojem, že má snědou vyzáblou tvář, ale to se mi mohlo ve světle olejové lampy v rohu místnosti jen zdát.

Vyhrabala jsem se a rozhlížela se kolem. Ve světle měsíce jsem poznala, že stojím v morušovém houští nedaleko Fanova hospodářství!" V tuto chvíli se paní Ku opět odmlčela.