(rozhovor s českým architektem Janem Bendou natočený vysoko nad Šanghají)

(znělka)

J.H. V další části vyprávění pana architekta Jana Bendy, které jsme spolu natočili ve 38. patře hotelu Mariott, tedy vysoko nad Šanghají, se dozvíme více o podílu významného architekta Ladislava Hudce na podobě tohoto čínského velkoměsta.

J.Benda: A potom někdy na přelomu století – devatenáctého a dvacátého a tak dále... sem přišli architekti lepší, mezi které určitě patřil architekt Ladislav Hudec. Což byl architekt narozenej na Slovensku, vystudoval v Budapešti, protože v době, kdy opustil to území, tak to bylo Rakousko-Uhersko, takže bychom si mohli nárokovat, že byl také Čech. Ale nebyl. On se potom hlásil k Maďarům a stal se tady velmi významným architektem v Šanghaji a dodnes je velmi považovanej, jeho domy jsou označené cedulkou, že to je kulturní památka. Je to architektura, která je svým způsobem vyjímečná, je tady několik domů, které mají světovou úroveň, nebo minimálně evropskou a bylo by velice zajímavé tuto architekturu zmapovat, protože ji nikdo nezná.

J.H. Já bych se rád vrátil ještě k tomu, co jsme zmínili velmi stručně a ve své skromnosti jste konstatoval jenom číslo, počet staveb, na kterých jste se podíleli, které jste dělali...Mnohé z nich tvářnost Šanghaje, ale nejenom Šanghaje, ale i jiným měst, pozměnily.

J.Benda: Je tady jedna základní otázka – proč se stavějí domy? Já si myslím, že domy se nestavějí proto, aby zedníci měli práci, a nemyslím si, že se domy stavějí proto, aby architekti byli slavní, ani proto, aby filozofové měli o čem psát, domy se stavějí proto, aby lidi měli kde bydlet. A aby měli kde žít a aby vzniklo místo, kde se můžou noví lidi narodit. To je důvod, proč se domy stavějí. Takže já si cením nejvíc těch domů, které změní život lidí. Které jim dají prostředí, kde, když se ráno probudí, tak se můžou cítit jako lidi. Kde se radikálně změní jejich životní podmínky a kde se cítí jako doma, kde můžou vytvořit domov. To jsou domy, kterých si cením nejvíc. A rozhodně to nepatří k těm domům, které jsou v časopisech a který ostatní architekti objevují, že jsou takový nebo makový, ošklivý... Já si myslím, že tady je úplně jiné kritérium a myslím si, že tady se člověk dotýká smyslu architektury.

Architektura není to, za co se někdy v Čechách nebo v Evropě považuje, kdy architektské kritiky píšou o tom, jak se to povedlo, jak je to krásné a jak to má takovej, či makovej styl, ale myslím si, že architektura je opravdu věci života a že má reflektovat současný život.

Tady je jeden takový výrazný zlom – vůbec coby a myslím si, že jsme ...já tomu říkám digitální věk, kdy po pádu věží v centra světového obchodu v New Yorku nastala velice výrazná změna. Jsou takové dvě stavby dvacátého století, které výrazně poznamenaly světovou architekturu, i když se o tom takto nikde nepíše a nemluví. Jednou je berlínská zeď, která rozdělila svět na východ a západ a i když je to stavba architektonicky nevýznamná, účelová, i když je technicky velice špatná, i když je svým rozměrem naprosto zanedbatelná ve srovnání s čínskou Velkou zdí, tak to jedna z největších staveb dvacátého století svou hrůzností. A vlastně její zbourání, její pád, otevřel a dal naději na spojení světa a vlastně vytvoření nového momentu, který dokáže svět vlastně posunout dál a pak tak patří také destrukce a pád dvou věží v New Yorku, kdy se ten svět rozdělil a zase postavil a zase postavil jinou bariéru, která nemá charakter fyzický, ale má charakter morální a psychický, kdy se vlastně svět dělí na ty, kteří věří v to, nebo ono a kteří vlastně nejsou schopní přijmout hodnoty jednoho, je to vlastně neslučitelnost dvou morálních kodexů.

J.H. K poslechu další části vyprávění pana architekta Jana Bendy, které jsme natáčeli ve výšce na Šanhgají, vás zvu opět za týden. Pořad Čínské zajímavosti připravil Jiří.