Li Yousheng, kterému je 42 let, bydlí v Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Následkem dětské obrany trpí od dvou let paralepií. Na vozíku ale dokáže překonat obtíže, nepředstavitelné pro obyčejné lidi. Stal se domácím učitelem anglického jazyka a doposud měl asi dva tisíce studentů.

Pan Li Yousheng disponuje neprostorným bytem. Jeho obývací pokoj je vybaven televizorem, gaučem a jinou bežnou elektronikou a nábytkem. Když jsem ho navštívil, seděl na vozíku a pozorně se díval na televizní kurs angličtiny.

Přes tělesné postižení, má pan Li veselou povahu a v jeho obličeji je vždy poznat dobrou náladu. Během povídání na mě působil dojmem, že těžké věci, které ho v životě potkaly ho emocionálně moc neovlivnily.

„Ve věku dvou let mě postihla vysoká horečka a následně i dětská obrna. Tehdy ještě moje nohy reagovaly na teplo a zimu. Kdybych tehdy dostal včasnou lékařskou pomoc, mohl jsem se vyléčit. Přinejmenším bych mohl chodit o berlích a neseděl na vozíku."

Li Yousheng nedostal včasnou léčbu, protože jeho rodina byla chudá. Otec mu zemřel, když mu bylo deset let. Matka dělala příležitosné práce a Li jako nejstarší syn musel příliš brzo převzít těžké životní břemeno. V ranních a večerních hodinách a o víkendech chodil na vozíku a v ulicích prodával. V zimě punčochy a vložky do bot, v létě zase zeleninu a ovoce. Svůj výdělek vyčlenil na uhrazení každodenních výdajů rodiny a na podporu školní docházky mladšího bratra a sestry.

Li Yousheng přitom nezanedbal ani své studium a zaznamenal vynikající prospěch ve škole. Nakonec byl přijat na fakultu anglického jazyka Sin-ťiangské univerzity.

Vysokoškolské studium a život nejsou snadné ani pro zdravé lidi, natož pro tělesně postižené, jako je Li Yousheng?

„Pro mě nejtěžším časem bylo zimní období. Musel jsem brzy používat plstěné boty. Nohy mi ale negenerovaly teplo, zatímco zlý chlad se držel v botách. Takže mi po nějakém čase nohy hnily zmrazem. Ale i tak jsem nevynechal žádnou vyučovací hodinu."

Pilný student Li překonal veškeré obtíže při studiu. Když neměl peníze na kazety a jiné učební pomůcky, půjčil si je od svých spolužaků. Přes noc poslouchal a dělal si záznamy a druhého dne je vrátil. Svou angličtinu často procvičoval na místech, kde se vyskytovalo hodně cizinců.

Li náhodou poznal manželskou dvojici z Nového Zélandu, která vyučovala angličtinu na vysoké škole. Ocenili jeho houževnatost a po návratu domů mu poslali slovník Oxford a dalších více než deset knih pro studium angličtiny.

To sehrálo velkou roli při zvýšení úrovně jeho angličtiny. A od té doby se odhodal být soukromým učitelem anglického jazyka. Po absolvování vysoké školy nalepil na zeď na svém sídlišti oznam. Poprvé se k němu přihlásil jediný student, a to v r. 1984. Během následujících několika měsíců měl několik studentů. Li zjistil, že studenti studovali mechanicky a navzájem nehovořili anglicky, což vedlo k těžkému pamatování anglických slov. Li se pak snažit vyučovat tak, aby studenti mohli integrovat angličtinu do každodenního života. Aplikování anglických vět v životě umožnilo studentům rychle zvýšit jejich jazykovou úroveň.

Plynulá angličtina a svérázná vyučovací metoda se těšily velké oblibě studentů a jejich rodičů. Do Liovy domácí školy anglického jazyka se hlásilo stále více studentů. Neprostorná učebna v Liovém bytě dále už nemohl vyhovět potřebám. Později bylo u Liova bytu postaveno nové učiliště pro více než 80 studentů, které financovala místní vláda spolu s Liovou sestrou.

O zajímavém vyučování a vlídné povaze učitele Li mluví například student Hu Ke wen.

„Učitel Li je v mých očích starším bratrem a kamarádem. Jeho čilé vyučování se mi velice líbí. Často nám vypráví vtipné příběhy v angličtině. Protože to jsou malé zajímavé žerty, chtěl bych jim rozumět. Postupně jsem zjistil, že studium angličtiny není tak fádní."

Někteří Lioví studenti se již uplatnili na vedoucích funkcích v různých hospodářských odvětvích. Díky svému úspěchu ve vyučování anglického jazyka se Li stal proslulým člověkem v Urumči a také našel svou lásku. Rodinné štěstí umožňuje Liovi soustředit veškeré nadšení a sílu do vyučování anglického jazyka. Hodlá napsat knihu a zobecnit v ní své zkušenosti z více než dvacetileté praxe, aby z ní mohlo benefitovat ještě více lidí.