J.H. V pořadu Čínské zajímavosti vám nabízím druhou část rozhovoru, který jsem natočil s architektem Janem Bendou v 56. patře šanhghajské budovy Ginmao.

J.Benda: To, co vidíme na druhé straně... spíš bych měl říct – to, co bychom viděli, kdyby bylo jasno... protože druhá břeh je jako v oparu, nicméně je tam panorama staré původní Šanghaje. Na břehu, kde jsou staré paláce, které tam vznikaly v desátých, dvacátých, třicátých letech, obchodních domů, bank, obchodních nikoli ve smyslu jako Prioru nebo něčeho takového, ale obchodních ve smyslu kde se konaly obchody, byly tam celnice, všechny úřady, které zprostředkovávaly obchodní vztahy mezi Čínou a zahraničím, protože Šanghaj se stala ve 20. letech velice důležitým přístavem v Asii. Tuto pozici ztratila v 50., 60., 70. letech a dnes ji opět nabývá, přebírá úlohu HongKongu a stává se vlastně centrem Asie.

Za tímto asi osmi deseti patrovým panoramatem podél břehu jsou domy, které jsou vysoké sto, sto padesát, dvě stě metrů, je tam jeden, na kterém mám svůj vlastní podíl, můžeme na něj koukat ...vyčnívá, tamhle je vidět na obzoru taková věž, tak to jsem dělal, je to asi dvakrát vysoké, než všechny ostatní baráky v tom místě a vlastně to reprezentuje prostředí a hustotu, která tu vzniká. To město má vlastně dvě části, jedné se říká Západní část, a pak Pudong, to je ta část, kde jsme nyní za řekou a která se rozvíjela až ve chvíli, kdy byly dostavěny tunely a mosty, kdy bylo možné dopravní spojení. Stará Šanghaj byla původně rozdělena na dvě části, na francozskou čtvrť a mezinárodní čtvrť a každá ta část měla své vlastní zákony, svou vlastní policii, vlastní poštu, vlastní daňové úřady a tak dále, svoji vlastní samosprávu, zajímavostí je, že francouzská čtvrť měla napětí dvě stě dvacet voltů, zatímco ta americká sto dvacet voltů, takže když jela tramvaj z jedné části na druhou, tak lidi museli na té hranici vystoupit, přejít přes ulici do jiné tramvaje a tam pokračovat dál, nebo v té anglické čtvrti se jezdilo vlevo, zatímco ve francouzské vpravo, takže to byla naprostá schizofrenie. Ale to jsou takové legrace, které jsou dneska pryč. V Číně se jezdí vpravo, jako podle pravidel, ale jezdí se vpravo i vlevo najednou a je tady takový trochu dopravní zmatek, ale to je jenom taková perlička.

J.H. Ta existence francouzské a anglické menšiny trvala jenom do konce druhé světové války, jestli se nepletu.

J.Benda: Jen do konce druhé světové války. A když po druhé válce byla snaha obnovit bývalou slávu Šanghaje z období meziválečného, tak přišel k moci Mao Tse Tung a všechny zahraniční společnosti odtud vyhnal. Všechen majetek odsud odešel, takže celá řada bohatých byznysů odešla do HongKongu, kde do dneška fungují, do dneška trvají, některé z nich se před rokem 97 přestěhovaly dál do Anglie, takže to byla taková docela zajímavá anabáze.

Abych se vrátil k tomu městu... Když jsem přišel do Šanghaje, tak tady před námi bych viděl asi osm, deset baráků, které byly vyšší... žádná z těch věží, které se tu tyčí před námi, tady nebyla. Což je vlastně velice zajímavé. A někdy ke konci devacesátých let minulého století dostal jeden kongkongský developer nabídku koupit území asi dvě stě padesát hektarů, které ovšem bylo mimo obchodní centrum Šanghaje. A vlastně způsobem, jak zrekonstruoval staré bloky a způsobem, jak založil město, vytvořil nové centrum.

J.H. Další část pořadu Šanghaj z ptačí perspektivy vám nabídne v pořadu Čínské zajímavosti za týden opět Jiří.