Poté, co seržant Chung odvedl slečnu Cao, vstoupili do pracovny soudce Ti Ma Žung a Ťiao Taj. Soudce řekl Ťiao Tajovi:

„Slyšel jsi stížnost doktora Caa. Toho chlapce je mi líto, zdál se to být takový sympatický, milý mladík. Protože oba máte plné právo na den odpočinku, mohl by sis vybrat mezi strážnými pár lovců, vydat se za město a pokusit se ulovit toho tygra. Ty, Ma Žungu, můžeš zůstat doma. Dej veliteli biřiců potřebné příkazy, jak má s pomocí správců městských čtvrtí pátrat po Po Kajovi, a pak si odpočiň a pečuj o zraněnou paži. Až do pozdního večera vás nikoho nebudu potřebovat. Potom musíme všichn na tu slavnost do chrámu Bílého mraku."

Ťiao Taj nadšeně souhlasil. Ale Ma Žung se do něho pustil:

„Nemůžeš jít beze mě, bratře! Ještě budeš rád, když ti podržím tygra za ocas, až ho budeš chtít trefit!"

Oba přátelé se smíchem odešli.

Soudce osaměl u stolu s hromadou spisů. Otevřel objemný fascikl o pozemkové dani v okrese. Cítil, že potřebuje přijít na jiné myšlenky, než se ponoří do úvah o nových faktech, která vyšla najevo. Ale sotva chvilku četl, ozvalo se klepání na dveře a vstoupil velitel biřiců. Vypadal vyděšeně.

„Vaše Ctihocnosti, pan Tchang požil jen a umírá!" hlásil rozčileně. „Chtěl by vás ještě vidět."

Soudce vyskočil a pospíchal s velitelem strážníků k bráně.Cestou přes ulici do protějšího hostince se zeptal: „Neexistuje nějaký protijed?"

„Nechce říct, co spolkl," vypravil ze sebe supící velitel. „A pak, počkal, až jed začne působit."

Na chodbě nahoře padla před soudcem na kolena stará žena a úpěnlivě prosila, aby jejímu manželovi odpustil. Ti jí spěšně řekl pár vlídných slov a žena ho zavedla do prostorné ložnice.

Tchang ležel na lůžku se zavřenými očima. Jeho žena usedla na okraj postele a tiše na něho promluvila. Tchang otevřel oči, a když uviděl soudce, ulehčeně si oddechl.

„Nech nás o samotě," zamumlal. Žena vstala a soudce zaujal její místo. Tchang na něho dlouze zpytavě pohlédl, pak řekl unaveně: „Tenhle jed postupně ochromí celé tělo. Nohy už necítím, ale mozek mám jasný. Chtěl jsem vám říct o zločinu, kterého jsem se dopustil, a pak se vám musím na něco zeptat."

„Zamlčel jsi mi něco o vraždě náčelníka Wanga?" zeptal se soudce spěšně.

Tchang pomalu zavrtěl hlavou.

„O tom jsem vám řekl všechno, co vím. Jsem příliš v zajetí vlastních zločinů, než abych se staral o zločiny druhých. Ale ta vražda a zjevení soudcova ducha mě strašně rozrušily. A když jsem rozrušený, nemohu zvládnout toho...toho druhého. Pak byl zavražděn Fan. Fan byl jediný lidský tvor, na kterém mi skutečně záleželo. Já totiž..."

„Vím o tobě a o Fanovi," přerušil ho soudce. „Člověk jedná, jak mu velí příroda. Jestliže se takto sejdou dva dospělí lidé, je to jejich věc. S tím si nedělej starosti."

„O to nejde," zavrtěl hlavou Tchang. „Zmiňuji se o tom, jen abych vysvětlil, že jsem byl rozrušený a měl hlavu plnou starostí. A když jsem takhle oslabený, je ten druhý ve mně příliš silný. Zvlášť když na obloze svítí jasný měsíc." Těžce dýchal. Hluboce vzdychl a pokračoval: „Za ta dlouhá léta ho moc dobře znám! Jeho i ty jeho hanebné kousky! Ostatně jednou jsem našel deník, který si vedl můj děd. Taky s ním musel zápasit. Můj otec měl od něho pokoj, ale děd se oběsil. Dostal se tak daleko, že už nemohl žít. A právě tak jsem dnes sáhl po jedu já. Jenomže on se teď nebude mít kam uchýlit! Protože já děti nemám. Umře se mnou!"

Tchangovu vpadlou tvář zkřivil úsměv. Soudce na něho soucitně pohlédl. Zřejmě už chudák blouzní.

Umírající hleděl chvíli před sebe. Náhle polekaně pohlédl na soudce. „Jed postupuje," ohlásil strnule. „Musím si pospíšit! Povím vám, jak to pokaždé probíhá." Soudce kývl a Tchang těžce vzdychl. Pak pokračoval.