Chen Yan se narodila v provincii Hebei a vyrostla v Pekingu. Narodila se se šedým zákalem oční čočky. Po operaci jedného oka měla 0.02 dioptrie, což je téměř slepota. Bylo ji pět měsíců, když jí rodiče opustili a tak jí vychovala babička.

Ale její babička zjistila, že Chen Yan má dobrý sluch a hmat. Od čtyř let jí babička učila pohybovat se podle sluchu. Babička hodila minci na zem, aby je Chen Yan hledala podle sluchu. Aby Chen Yan měla dobrý hmat, babička jí požádala, aby trenovala navlékaní nitě do jehly. To všechno bylo pro Chen Yan velmi těžké. Ale využití sluchu a hmatu ji velice pomáhaly v životě, zejména později v ladění piana. Chen Yan je v současnosti známou ladičkou pian, což je odděleno od východy babičky. K tomu říká,

Nejdůležitější v mém životě je moje babička, která mi velice pomáhala. V dětství se moje babička bála, že jednou umřu hlady. Proto mě vychovala tak, abych se něčemu naučila a povzbuzovala mě a jednou mi řekla jednu větu, „pokud chceš něco dělat, tak to udělaš a neuvažuj o tom, jestli se ti to podaří nebo ne. Nejdůležitější je proces. Tuto větu si do dneška živě pamatuji a podle toho dělám. Moje babička řekla, že na světě neexistuje těžka věc. Pokud se chceš učit, tak učením dosáhneš úspěch.

Mladá Chen Yan byla nešťastná a slepá, mnoho škol ji odmítlo. Bylo jí 13 let, když konečně a šťasně začala chodit do základní školy pro zrakově postižené v Pekingu. Měla velký zájem o hudbu. Na začátku 90. let minulého století Čína dovážela nejpokočilejší techniku pro ladění pian z Evropy a Ameriky. Kurs ladění piana byl zřízen přímo ve škole, kterou Chen Yan navštěvovala.

Myslela jsem si, že učit se ladit piano je stejný jako učit se hře na piano, ale ve skutečnosti je to jinak. Piano má celkem 8000 součástek. Důležité je vědět, kde se nachází. Musí se umět odmontovat, opravit a namontovat. Pokud něco chybí, nechá se to vyrobit. Je to velmi těžká práce. Zapamatovat si přes 8000 součástek piana je těžké i pro člověka se zdravýnm zrakem. Ale Chen Yan je slepá a musela trénovat přes 15 hodin denně. Pilně pracovala až konečně si osvojila technologii ladění piana.

Jako 22letá Chen Yan absolvovala první kurs ladění piana pro zrakově postižené v Číně a s plnou energií a důvěrou chtěla pracovat na ladění pian. Ale byla život jí přinesl další úder, protože v tehdejší Číně nemělo zaměstnávání slepých ladičů tradici. Žádný zaměstnavatel jí nechtěl, aby u něj pracovala jako ladička. Byla proto nucena absolvovat maserský kurs a získala diplom na masáže. Jednoho dne se na ní obrátil ředitel jedné pekingské firmy, která prodává a opravuje piana. Požádal jí, aby pokusně naladila klavír. Když její práci zkontroloval, byl s její prací spokojen a rozhodl se ji přijmout. Její pilná práce a kvalitní technologie získaly důvěru zakazníků.

Poté, co Chen Yan získala práci, nezapomněla na lidi se stejným osudem a považuje pomoc jiným za svojí největší radost. V roce 2004 napsala svůj životopis, který vyšel pod názvem: Chen Yan – svět mého ucha. Chen Yan v ní zachytila své zážitky a chtěla tím povzbudit více tělesně postižených. Založila pekingskou firmu pro ladění klavírů XinYue a v uplynulých letech označila založení zmíněné firmy za svůj ideál. Říká,

Mnoho lidí, kteří otevřeli firmy, tak často udělali jenom s cílem vydělat peníze, ale ja ne. Dala jsem všechen zisk pro nevidomé ladičky. Slyšela jsem, že slepé ladičky v evropské a americké oblasti mají stoletou historii. Ale v Číně jen 12-letou. Chtěla bych vytvořit známou firmu.